Moderní společnost už poesii dávno nepotřebuje; udělení Nobelovy ceny Bobu Dylanovi nám ovšem připomíná, že nepřestala potřebovat píseň.
Udělení Nobelovy ceny za literaturu Bobu Dylanovi představuje ocenění tradice americké písňové tvorby, potvrzení její umělecké hodnoty a uznání jejího kulturního vlivu. Příběh americké písně se do značné míry podobá dějinám americké literatury: začíná svérázným přivlastňováním cizích vzorů a snahou o vlastní výraz a tematiku, která časem vedla k vytvoření obsahově i formálně značně rozmanitých děl, jež svým vlivem nakonec zastínila slovesné tradice jiných kultur. Těžko bychom nalezli žijícího autora, který s tradicí americké písně pracuje natolik tvůrčím způsobem jako Bob Dylan. I v těch jeho skladbách, které zpravidla považujeme za nejpůvodnější, lze zaslechnout ozvěny tradičních amerických písní, např. v proslulé Desolation Row (Bezútěšná ulice) z ikonoklastického alba Highway 61 Revisited (1965) můžeme rozpoznat ohlasy blues, amerických pohraničních balad, kovbojských písní i skladeb charakteristických pro oblast Appalačského pohoří.
Za zosobnění americké písňové tradice je ovšem Dylan považován především proto, že ji obohatil a učinil součástí svébytné syntézy, kterou v první polovině 60. let 20. století výrazně ovlivnil podobu a vývoj populární hudby. Obecně lze tvrdit, že Dylan americkou populární píseň intelektualizoval; mnohé jeho písňové texty skutečně jsou náročné, nárokují si pozornost a snahu o rozumění, případně svou mnohoznačností interpretaci ztěžují nebo dokonce znemožňují. V té době Dylan rovněž rozšířil výrazový rejstřík amerických písňových textů o vynalézavě používanou ironii, sarkasmus a sardonismus; mimořádně vlivná byla rovněž přímost, s níž psal o sexualitě. S kombinací zvuku elektrických kytar, klavíru a Hammondových varhan, která se stala pro hudbu druhé poloviny 60. let příznačnou, se bylo možné poprvé setkat při poslechu právě Dylanových alb. Výčet podobných „zásluh“ by mohl pokračovat dosti dlouho, slušelo by se mj. zmínit, že Dylan se podílel na vzniku folk-rocku i rockové hudby, jeho význam ovšem krátce shrnout nelze. Zřejmě rovněž proto, že po krátkém flirtu s angažovanou tvorbou na počátku 60. let se programově začal vzpírat jakékoli kategorizaci ‒ nezařaditelnost je od té doby jednou z mála konstant jeho díla.
V knížkách Mýtus Boba Dylana (2014) a Bob Dylan mezi obrazy (2016) jsem se snažil ukázat, jak Dylan přetvořil inspiraci tradiční americkou písní, filmem a modernistickou poesií ve značně původní dílo, které bylo pro soudobé autory písní i spisovatele a básníky podnětné podobně jako v téže době dílo Andyho Warhola pro výtvarníky. Ezra Pound, nejvýznamnější americký modernistický básník, který ostatně Nobelovu cenu nikdy nezískal, roku 1934 napsal: „Poesie začíná chřadnout, když se příliš vzdálí hudbě“. Pound a dalších modernisté, z nichž Dylana trvale ovlivnil především básník T. S. Eliot, zdůrazňovali, že dějiny poesie písní nejen začínají, ale pravidelně se k písňové formě ‒ jako jednotě slova a melodie ‒ vrací.
Moderní společnost už poesii dávno nepotřebuje; udělení Nobelovy ceny Bobu Dylanovi nám ovšem připomíná, že nepřestala potřebovat píseň.
(ABC četby Ezry Pounda cituji v překladu Anny Kareninové.)