„Nové klima už dlouho boří všechny hranice a tak nás vystavuje každé další bouři. Proti podobné invazi nemá smysl stavět žádné nové zdi a bariéry. Migrace a klima jsou symptomy jedné jediné hrozby,“ píše Bruno Latour v článku The New Climate zveřejněném před několika dny na stránce časopisu Harpers.org. Latour argumentuje tím, že znovuzavádění hraničních kontrol, plotů a dalších fortifikací nám klid uvnitř pevnosti Evropa stejně nezajistí. Že si budeme muset prostě rychle přivyknout na skutečnost, že exponenciální křivka růstu migrace směrem k nám, do mírných končin, posune milióny obyvatel z tatarských končin, kde se už nebude nikomu chtít žít, ani pastevcům, ani nomádům. Mimo jiné proto, že ti Tataři – kdesi tam venku – se na křivky našeho ekonomického růstu nadprodukce a blahobytu mohou „aklimatizovat“ jen těžko. Odvrácená strana našeho blahobytu proměnila jejich heimat v nehostinné a neúrodné pouště a pustiny. Přitom jejich „primitivní“, „zaostalé“ kultury s půdou a krajinou nalezly většinou nějaký kompromis, trvající často po tisíciletí.
Tudíž budeme – soudí alespoň Latour – nuceni se násilím aklimatizovat, navzájem akceptovat kulturu „jiných“, přijmout „cizí“ způsob života, jiné představy, koncepty, náboženství. Obnáší to všechno to „cizí“, o němž toho většinou nevíme víc, než co nám zprostředkují a interpretují manipulátoři z nejrůznějších, tak často pochybných masmediálních a ideologických doupat nadnárodního kapitálu, neonacionalismu nebo derivovaného fašismu.
Dá se namítnout, že lidské dějiny jsou jediným dlouhým, nepřetržitým a často bolestným přivykáním si na „nové“ a „cizí“. Že bychom s tím tedy neměli dokonce ani v epoše antropocénu mít žádný velký problém. Uvidíme, zatím nic nenasvědčuje tomu, že by téměř sedm miliard obyvatel planety bylo ochotno přijmout za sousedy nějaké migranty, kterým se nedá rozumět, kteří se oblékají, jsou cítit, jedí, kteří se chovají trochu jinak než my. Kteří navíc často nerozumějí nám, tomu, jak se chováme, jak zpíváme, jak mluvíme „my“.
Vzpomněl jsem si při čtení Latoura na filantropa, muzikologa a antropologa, který sice zemřel už před patnácti lety, ale jehož životní krédo se podařilo, zdá se, částečně udržet při životě. Ve zkratce zní: hudba (umění) je ideálním nástrojem k bratření, k porozumění. Je to prostředek rozhovoru, který máme k dispozici odnepaměti, kterému se nemusíme učit, ke kterému si vystačíme i beze slov. Člověk umí hlasem, melodií, tancem sdílet zkušenost, kulturu, víru s ostatními. Takže nikoliv jen rozum a technika, ale melodie a rytmus je tím darem, který naši lidskost udržuje při životě.
V roce 2002, deset let po smrti Alana Lomaxe, v New York Times vyšlo oznámení, že se konečně realizovala vize, jejímž uskutečňováním nahrávač a etnograf naplnil posledních dvacet let svého života. V době, kdy po dvou mrtvicích zemřel, existovala ještě jako nástin, jako myšlenkový koncept takzvaného Global Juke Boxu. Ten měl být naplněním Lomaxovy celoživotní práce v terénu, jeho činnosti věrozvěsta, při které byl poháněn sociální i socialistickou představou o nenahraditelnosti projevů lidové kultury. Lidová kultura má třídní podstatu. Proto je v třídní společnosti ohrožována a přehlížena dominantní, mechanizovanou a „ersatz“ popkulturou. Je naší povinností lidovou kulturu chránit a uchovat pro budoucí generace.
Lomax neúnavně sbíral, zachycoval a shromažďoval na magnetický pásek nebo filmový pás periferní projevy mizejících kultur světa druhé poloviny 20. století. Trápil se tím, jakým způsobem se odvděčit, jak „vrátit“ ony unikátní, křehké historické záznamy do současnosti, do situace „původního“ prostředí. Do krajiny, kde vznikly. Jak je vrátit potomkům zpěváků a muzikantů, jež většinou zastihl v pokročilém věku. V tom byl Lomax dítětem doby a doufal a důvěřoval pokroku v podobě informačních digitálních technologií.
Online digitální archiv a internet, který, jak doufal, bude v brzké budoucnosti dostupný i pro ty nejchudší, se stane zúročením pevné víry v „americký“ ideál „kulturní rovnocennosti“. Několik let před smrtí k jeho naplnění zakládá Association for Cultural Equity – dnes je to hlavní producent a garant vysněného projektu Globálního jukeboxu.
Po Lomaxovi tedy zůstal obrovský archiv, o který se po jeho smrti stará jeho dcera Anna pod hlavičkou Nadace pro kulturní rovnocennost. Lomaxova sbírka obsahuje 5000 hodin zvukových nahrávek, 140 kilometrů filmových dokumentárních položek, 3000 videokazet, 5000 fotografií a bezpočet písemných dokumentů. V roce 2012 bylo na internetu zpřístupněno asi 17 000 krátkých fragmentů zvukových záznamů ve streamovacích formátech mp3. Letos v dubnu byl zveřejněn další upgrade archivu: interaktivní stránka umožňuje přehrát víc než 6000 digitalizovaných záznamů písní a skladeb, dozvědět se něco o jejich autorech, to vše v kontextu tisíce rozličných jazykových a etnických proveniencí v nelineární struktuře online archivu opatřeného mapou. Každá složka obsahuje metadata, tedy historickou, statistickou, kartografickou topologii. Část nahrávek pochází z Lomaxova archivu, část jsou digitální materiály z muzikologických a etnografických sbírek Knihovny Kongresu USA. Na online archivu spolupracoval mimo programátory také etablovaný mediální umělec Michael Naimark.
Lomax věřil, že samotný akt záznamu pozitivně ovlivní život lidí, jejichž hlas, zpěv, vzpomínky, podobu, orální projevy zachytil. „Neuvěřitelné by bylo, kdybyste mohli zahrát záznamy lidem, jejichž hlas jsem zde zachytil. Všechno by se tím pro ně změnilo. Uvědomili si, že jejich hudba i oni sami jsou prostě stejně dobří, jako všichni ostatní. Tak jsem zjistil, že co dělám – a co dělal i můj otec – bylo a je dát těmto lidem šanci se vyjádřit a sdělit svoji verzi příběhu.“ (Z rozhovoru s Charlesem Kuraltem pořízeném v roce 1991.)
Filmový dokument Lomax The Songhunter dokončený po Lomaxově smrti a uvedený v roce 2004 dokládá, jak se ke konci života, po mrtvici a několika desetiletích vrací Lomax na místa, kde nahrával lidové zpěváky v 50. a 60. letech. Teoreticky si dnes konečně mohou vesničané v Baskicku, Louisianě, Transylvánii nebo Irsku poslechnout záznamy toho, jak jejich rodiče, nebo prarodiče zpívali a hráli tradiční, starou hudbu. Hudbu existující dnes jako dokument, jako záznam o vzpomínce, jako přízrak, jako data uložená na šumícím serveru kdesi na druhé straně planety, hodně daleko. Na serveru vedle sebe čekají spořádaně organizované jedničky nuly nebo jiné bity, až je někdo signálem vyvolá z digitálního limbu. Sedimenty kultur, hudby, vyprávění, které už neexistují. Nahradila je kultura a hudba docela jiná, kultura zbavená vazby na heimat, na místa, na topologii, na rituály, religiozitu. Třeba je ta ztráta biodioverzity a bohatosti, kterou najdete v Lomaxově archivu naše jediná šance na přežití?
Co když bude ona jediná, standardizovaná, sterilizovaná, pasterizovaná, algoritmizovaná kultura globálního antropocénu nastolena jako nová univerzální řeč, jazyk který umožní se domluvit a dohodnout se všemi migranty přicházejícími z tatarské pouště kdesi za obzorem?