Pravidla
Okkyung Lee strávila akademickým studiem hudby dvaadvacet let svého života, je tedy vcelku přirozené, že se na ní musel institucionální systém (zčásti korejský, zčásti americký) podepsat v několika směrech. Na jednu stranu z ní vypěstoval skvělou violoncellistku, kterou oceňují hudebníci (např. John Zorn) i audiovizuální umělci (např. Christian Marclay), na stranu druhou v ní vytvořil určité mentální limity, které není vždy snadné překročit. Sama k tomu říká: „Samozřejmě ne všechno, co jsem se ve škole naučila, bylo špatné, ale skrze institucionální vzdělání ve mně pevně zakořenily jakési mantinely, které neumím překračovat. Například nedělám to, že bych strčila do svého violoncella rouru a foukala do ní, přestože si nemyslím, že by na tom bylo něco špatného – jen mě to prostě nenapadne, není to pro mě přirozené. Setkávám se s lidmi, jejichž přístup k hudebním nástrojům nebo k tvorbě hudby je mnohem svobodnější. Až mě to uvádí v úžas, tedy pochopitelně pokud je ta hudba dobrá. Na druhou stranu jsem ráda, že mám při hraní solidní základy, o něž se můžu opřít. Ale rozhodně se mi nestýská po způsobu výuky klasické hudby, jehož hlavním heslem bylo Ne, takhle se hrát nemá…, a který mě omezoval ohromným množstvím pravidel.“
Pravidly však byla spoutána i Berklee College v Bostonu, což je tradičně jazzová škola, která se v dnešní době víc orientuje na mainstreamově popový přístup k hudbě. Jedno z pravidel, které Okkyung z výuky utkvělo, byla nutnost při psaní pro big band dodržovat limit nízkých intervalů, neboli zákaz používání určitých intervalů, aby jednotlivé hlasy nezněly moc „temně“; Ale co když právě to je záměr daného autora, ptá se Okkyung. Naště stí oproti Berklee byla New England Conservatory of Music (NEC) svobodným rájem, kde studenty improvizace nechávají dělat v podstatě cokoli. Jak sama říká, stala se Okkyung Lee improvizátorkou úplnou náhodou. „Sama pro sebe jsem si hrála všelijak, ale improvizaci jsem považovala za variace, co se dělají v rámci jazzu. Když mě však slyšeli jiní, řekli mi, že improvizuji. Navazující studium na NEC mi pomohlo dostat se v improvizaci na další úroveň. Když jsem tam nastoupila, hrozně jsem se bála, že se ukáže, že o improvizaci vůbec nic nevím…“ To se ovšem neukázalo a Okkyung Lee brzy pochopila, že místo toho, aby jí někdo říkal, jak má či nemá hrát, musí se naučit poslouchat, neopakovat se a přijít na to, jak skončit.
New York
Newyorský downtown přijal Okkyung Lee od samého počátku s otevřenou náručí. „Všichni byli velmi otevření a snažili se pomoci – dodnes mi přijde, že v New Yorku jsou hudebníci mnohem přívětivější a zvědavější než jinde. Z takzvané scény downtownu jsem jako prvního potkala trumpetistu Davea Douglase, který s námi dělal workshop ještě na NEC. Po přestěhování do New Yorku byli vlastně všichni, s kým jsem se setkávala, skvělí hudebníci. První koncert, který jsem tam hrála, byl s projektem Cobra Johna Zorna – vyzvali mě na doporučení právě Davea Douglase. Setkala jsem se tam s Ikue Mori, Markem Feldmanem, Razem Mesinaiem, Markem Dresserem a dalšími. Taky jsem často chodila do klubu Tonic a tam se to slavnými jmény jen hemžilo.“
New York sehrál zásadní roli i v jejím „návratu“ do Koreje, kam se za sedmnáct let vrátila jen párkrát, vždy jen na krátký čas a nikdy v souvislosti s hudbou. Až koncem loňského roku zde strávila dva měsíce, a to na pozvání členů místní experimentální scény (Ryu Hankil, Hong Chulki, Jin Sangtae, Choi Joonyong aj.), z nichž někteří viděli její vystoupení právě v New Yorku, přes internet si o ní zjistili víc a pozvali ji na workshop do Koreje. „Bylo to poprvé, co jsem hrála v Koreji, a taky vůbec poprvé, co jsem vedla workshop. Bylo to skvělé. Přišli jen dva lidé, kteří měli dost rozdílné zkušenosti a já se snažila najít způsob, jak vyjít vstříc oběma. Myslím, že se jim to líbilo. Ale mě by teď hodně zajímalo, jaké to je dělat workshop s lidmi, kteří už mají trochu víc zkušeností s improvizací… Do Koreje bych chtěla jezdit častěji, dost se tam toho změnilo. Ti elektronici jako Hankil jsou úžasní, chtěla bych si s nimi víc zahrát, protože mají opravdu zajímavé přístupy k noisu a improvizaci a užívají tak specifické zvuky. Navíc přibyla ještě mladší generace hráčů na pomezí noisu a punk rocku, až mě překvapilo, kolik lidí se o takovou hudbu zajímá. Uvidíme, co se z toho vyvrbí za pár let. Jsou výborně propojení přes sociální sítě.“ Je pochopitelné, že sociální sítě umožňují tamní scéně mnohem snadněji bojovat s pro korejskou společnost typickým černobílým viděním, kdy každý musí někam patřit, dodržovat zajeté, na hierarchii založené stereotypy atd. Tvořit hudbu, která se nedá jasně zařadit nikam, pak musí být přirozeně složitější, a komunikace a snadná propojenost a přenositelnost informací díky internetu a sociálním sítím zde proto může hrát významnou pozitivní roli. Okkyung k tomu ještě dodává: „Korejci obecně neumějí dlouho čekat, chtějí mít výsledky rychle a počitatelně. Doma se cítím – a to hned od začátku – v New Yorku. V Koreji by mě strašně moc věcí rozčilovalo, i když na návštěvu jsem tam zajela moc ráda.“
Nabízí se otázka, proč a jak se různé místní scény liší. Někde se setkáme s velmi jasnou kolektivní identitou, jinde si každý dělá svoje osobní věci. Okkyung zmiňuje své zkušenosti například z Londýna, kde „už pracují na objevování nové hudby dost dlouho a ta tradice působí i na mladší generace, zatímco jinde (například v Oslo) pocházejí jednotliví hudebníci z velmi různých kontextů, ale zcela volně spolupracují a funguje to. Pro mě je důležité, aby ode mě nečekali, že zapadnu do jejich konkrétního stylu.“ To otevírá poměrně zajímavé téma, které by stálo za bližší prozkoumání – ve volné improvizaci svým způsobem existují určité stylistické konvence, hudebníci i posluchači očekávají určitý jazyk. Je otázka, zda se dá určitý styl některé dané scény odvozovat od místa. Okkyung k tomu říká: „Nelze asi vyloženě rozlišovat způsoby vyjadřování pouze podle místa. Spíš si myslím, že některé věci jsou někde víc ,očekávatelné‘. Například v New Yorku se hodně lidí na experimentální scéně rekrutuje z free jazzu a noise rocku, kdežto v Evropě zase mnozí hudebníci přicházejí se zkušenostmi s moderní vážnou hudbou. Takže tyhle kořeny taky hrají roli. Každopádně si myslím, že zvuky, které používám já, patří do rejstříku improvizované hudby tím, že jsou abstraktnější a více atonální, vznikají netradičními technikami hraní na violoncello. Ale zároveň si myslím, že všechny mé zvuky jsou opravdu moje a rozvíjím je po svém, není to tak, že bych používala již zaběhnuté zvuky, které někdo přede mnou zavedl.“
Noisy love songs
V jednom rozhovoru Okyyung Lee říká, že by se neodvážila označit sama sebe za skladatelku. Píše vlastní hudbu, skládá si písničky, ale neříká tomu „skladby“. „Možná je to vliv mého hudebního vzdělání. Obvykle, když píšu hudbu, funguje to tak, že mi v hlavě vyvstane melodie, kterou ještě nechávám trochu podusit, než ji zapíšu. Často se nápady vynořují a vyvíjejí během procházek městem – což je další důvod, proč miluji New York, to je nejlepší město na procházky! Při zápisu (buď ručně nebo pomocí softwaru Finale) si nepomáhám klávesami nebo jiným nástrojem, obvykle mám v hlavě jasnou představu a slyším rovnou různé vrstvy skladby.“ Příkladem (ne)skládání vrstev může být skladba Bodies z aktuálně vydané desky Noisy love songs vydané v ediční řadě Oracles na Zornově Tzadiku. „V Bodies jsem sepsala celý part pro perkuse a pak přidala noisový part pro cello. Věděla jsem, jaké zvuky chci použít.“ Jiným příkladem z téhož alba může být skladba Steely morning, na které ji doprovázejí Ikue Mori s elektronikou a John Hollenbeck na perkuse. Jedná se o materiál, který původně vznikal v souvislosti s předchozím albem Nimh (Tzadik, 2005), a Okkyung zde nechává Ikue Mori volně reagovat na napsané pasáže. „Takovým lidem, jako je ona, říkám, o jaké zhruba zvuky mám v daném případě zájem, ale rozhodně je nechci blokovat svou omezenou představou o tom, co můžou dělat. Ona je geniální hráčka a já jí v tvorbě těch úžasných zvukových struktur nechci překážet.“
Až na úplně posledním řádku v bookletu člověk zjistí, že album je dedikované Georgi Dyerovi, milenci malíře Francise Bacona. „Všechny skladby jsem napsala předtím, než jsem se rozhodla je věnovat Georgi Dyerovi. Neměla jsem tedy při tvorbě před očima Baconovy obrazy, ale mám je hodně ráda a pokaždé, když jsem v Londýně, jdu se podívat do Tate Modern, je to takový můj rituál. Loni v květnu jsem tam opět zašla, udělala si obvyklou pochůzku a pak zamířila do místnosti s Baconovými obrazy. Tentokrát mě nesmírně zaujal jeden portrét, na němž je velmi deformovaná tvář Dyerova a hned vedle něj i tvář Francise Bacona. Dlouho jsem se na něj dívala a myslela na to, jak to muselo být pro Dyera frustrující být Baconovou inspirací a múzou. Bacon zde vyjádřil své nejvnitřnější emoce a zranitelnost a Dyerovi nezbývalo než existovat, nic nemohl dělat, zatímco génius tvořil. Měl tu moc vzbudit v něm inspiraci, ale zároveň byl v posledku tím, kdo své emoce vyjádřit nemohl. Bacon to všechno veřejně ukazuje na svých obrazech, kdežto Dyer to dusil v sobě. Najednou jsem začala všechny emoce z toho obrazu slyšet opravdu nahlas, přitom kolem chodili lidé, kteří mu věnovali pohled tak na dvě vteřiny. Nikdo kromě mě tomu křiku nevěnoval pozornost, byl to opravdu zvláštní pocit. Souvisí to určitě s tím, že tvorbou hudby také vydáváme svoje nitro napospas veřejnosti, i když to lidem může připadat nicotné. Takže když došlo na to, pojmenovat nové album, věděla jsem hned, že chci titul Noisy love songs, a při vzpomínce na bolestně zdeformovaný obličej George Dyera jsem se rozhodla připsat věnování právě jemu. Protože i když to byl Bacon, kdo jeho emoce namaloval a učinil je tak nesmrtelné, vím, že to byl Dyer, kdo je prožíval. A myslím, že rozumím tomu, co cítil.“
www.okkyunglee.com
Výběrová diskografie:
Okkyung Lee: Noisy love songs (Tzadik, 2011)
John Zorn (Jennifer Choi, Sylvie Courvoisier, Carol Emanuel, Okkyung Lee, Ikue Mori, Shayna Dunkelman, Laurie Anderson): Femina (Tzadik, 2009)
Okkyung Lee, Peter Evans, Steve Beresford: Check for Monsters (Emanem, 2009)
Okkyung Lee: I saw the Ghost of an Unknown Soul and It Said (Ecstatic Peace, 2008)
Christian Marclay & Okkyung Lee / My Cat Is An Alien: From the earth to the Spheres, Vol.7 (Opax Records, 2006)