Z nepříliš rozlehlých českých psychedelických vod se letos pravidelně vynořovala pražská kapela Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip, která postupně vypouštěla do světa části nového konceptuálního alba The Feathers of Oblivion, založeného na střídání ročních cyklů. Každé období mělo své specifické místo nahrávání, ambici vytvořit něco netradičního odpovídala i na první pohled nadějná grafika. A je třeba říci, že bez ohledu na další hodnocení se jedná alespoň v rámci české scény o počin minimálně úctyhodný.
OOATBBT brousí odrůdu středně tvrdé psychedelické kytarovky, jež v jistých kruzích částečně ztrácí na lesku oproti zvukově mocným fuzzovým stoner/doom uskupením. Od Olafa a spol. dostáváme instrumentální převážně kytarové pásmo s mnoha přechody a změnami, které ovšem nestojí na extrémní hlasitosti tělo masírujících lampových aparátů. Kapela vydala již jednu delší desku, na níž mě ale vpravdě zaujalo pouze thereminové intro. Tady už je ovšem cítit výraznější progres, OOATBBT nyní zvládají zaujmout podnětnějšími postupy a vynahradit určitá slabá místa. Tvrdší riffovačky střídají pomalejší vyhrávky a sóla, někdy dominuje určité skladbě výraznější break, který tedy ovšem táhnou převážně kytary, perkuse ani případné nehudební zvuky příliš pásmo nevybarvují. Při poslechu OOATBBT jsem se rozvzpomněl například na některé nálady The Dream Syndicate, v pomalejších a rozjímavějších pasážích (kterými pravda kapela docela šetří) jako bych zaslechl i pozdní Earth, ovšem asi nejsilnější inspiraci cítím z patrně nejlepší současné psychedelické kapely, z Rakušanů Der Blutharsch and the infinite church of the leading hand, k čemuž svádí i jistá podobnost v názvech. Nyní již k jednotlivým ročním obdobím.
Jaro začíná intrem zpěvu ptáků a následně zajímavě zefektovaným kytarovým breakem, kdy udušená a upozaděná rytmika žene směle kupředu The Thaw: Shedding the Antlers of Winter, skladbu čertužel zbytečně krátkou. Ostatně OOATBBT celkově dosti spěchají, v případech jako tento se dalo navozovat atmosféru ještě hezkou chvilku. Ve druhé The Feathers: The Birds Return se nejprve příjemně rozpovídá kytara, ovšem následné sólo na příčnou flétnu mi těžce nesedlo. V jistém smyslu tento přístup skutečně netradiční je, ovšem podle mého názoru to celku zhudebněného bad tripu málokdy prospěje. Navíc kapela nedokáže během sóla vyplnit prázdné místo po kvůli příčce odložené druhé kytaře, což se naživo trochu ztratí, ale na albu je to citelně znát. Následné kytarové pásmo závěrečných dvou skladeb pak už šlape slušně, navíc mi přijde, že zahuhlaný zvuk z předchozích stop se překvapivě během The Morning Frost: The Howling of the Sylphids pročistí. Závěrečná a nejdelší The Cycle: Night at the Graveyard of the Ancestors staví na střídání a stupňování ostřejších i klasičtějších (až retro) psychedelických motivů, což vůbec nevyznívá zle, třebaže mě žádný z nich vyloženě nechytnul.
Léto pokračuje skladbou tam, kde skončilo Jaro, stejným motivem, akorát podaným ve skoro až doorsovské magii. Podobně jako u Jara atmosféra příjemně houstla, dokud se ale zas neobjevil kousek, který mě skoro až vytočil. Rytmický nástup a kytarový motiv u druhé The Journey: Cold Waters of the Wild Stream mi zněl jako od Olympiku, který fakt nemusím. Dost subjektivní, to uznávám, ale musí to ven. Pachuť mi zůstala ještě u třetí The Forest: Reanimation of the Young Goddess of Summer, tu ale v mých očích zachraňuje ústřední break a závěr se už pak i docela slušně poslouchá. Poslední skladbu v sekci Léta The Harvest: Sacred Unity of Heaven and Earth bych na označil z této části za nejlepší, nese se v pěkné náladě Der Blutharsch, což snad ani netřeba rozvádět. Akorát Olaf a spol opakují pořád stejný ptačí sampl, což mi přijde trochu, vlastně i docela dost omezené.
Éterické tremolové kytarové intro s podivným duněním v pozadí nastaví laťku působivosti u Podzimu velice vysoko. The Rain: Chewing on the Branches of the Tree of Insight lehce, ale stabilně plyne a postupně posluchače vtahuje, díky gradaci, zrychlení a zvukové celistvosti bych ji označil za nejlepší skladbu celého The Feathers (i když si pořád myslím, že s desetiminutovou stopáží by byla ještě lepší). Stoner riffáží se bad trip přehoupne do druhé The Decay: The Canopy of Stone Cracks Open, kde sice předchozí magie již trochu vyčpí, ale pořád se jedná o dost silné a hutné pásmo. V následné The Mire: Death on the Forest Floor máme znovu teď už opravdu klišovité ptačí intro, dojde znovu i k sólu na flétnu, které bych sice označil za lepší než u Jara a za lépe zapadající do celku, ale pořád bych byl radši bez něj. To skladba The Festival: The Taste of Blood from Human Sacrifice s povedeným nástupem činelů a basy, gradujících do celkem mocného riffu, téměř dosahuje kvalit The Rain. Kombinace hutnosti a povídající sólovky téměř po celou dobu téměř sedmiminutové stopáže OOATBBT docela sedí, docela se divím, že k ní nesáhnou častěji. Podzim končí a je znát vzestupná tendence.
Zpětná vazba a drone skoro až Earthovský budou v The Dark: The Longest Night in the Valley rozseknuty sypačkou a hutnou riffáží, hned na začátku Zimy tak konečně Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip zabrousí do jiných zvukových a koncepčních vod, než v jakých se celek nesl doposud. Čeká nás těžko čitelný hlomoz v podobě sypajících bicích a celkem nemocného kytarového sóla, že se kapela vytáhne pojetím lo-fi stylem nahraného raw black metalu, to mě velmi příjemně překvapilo. V úvodu druhé The Snow: The Serenity of White Fields se hutně a pomalu riffuje, následně konečně přijde i theremin, na které jsem se těšil. The Blizzard: Howling Winds and Crystals of Ice zní kromě lehké rockové kytarové vyhrávky opět jako nějaký levný atmo-black, The Waiting, Part I: The Icy Crown of the She-Lich přinese riffáž tvrdší, tempo střední a náladu stabilně znepokojující, na závěr v The Waiting, Part II: A Frozen Scythe for the Hopes of Spring OOATBBT dokonce zkusí i trošku disharmoničtější přístup za rytmiky a přechodů připomínajících Deep Purple. Jako gradace celého alba to sice asi nestačí, ale jako skladba je to fajn.
Jak z toho vychází The Feathers of Oblivion jako celek? Na jednu stranu není žádná ze skladeb vyloženě špatná a v těch lepších se daří držet souvislou a pohlcující atmosféru, čímž by se měla psychedelická hudba vlastně ideálně vyznačovat. Tento žánr nabízí úžasné možností k realizaci netradičních nápadů, proto je možná trošku škoda, že se Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip po tři čtvrtiny alba v podstatě drží jednoho konceptu. Vynahrazují to ale jednak v části závěrečné, ale také i ve zbytku je snaha přistoupit k materiálu netradičně a zapojit další nástroje (za mě za theremin palec nahoru, za flétnu spíše dolů). Druhou půlku The Feathers of Oblivion pak považuji za citelně lepší, skladby The Rain, The Dark a The Snow si zaslouží ještě jednou vyjmenovat.
Ovšem přesto všechno cítím potřebu napsat, že se samotný koncept ročních období držet nedaří. Čemu v tomto ohledu pomáhá grafika, to sráží k zemi fakt, že si kapela nedala práci se samply, ale ani ze samotné kytarové muziky necítím nic, co by mě k cyklům roku citelněji táhlo. Vlastně i ty názvy skladeb působí spíš křečovitě něž autenticky. Výrazně kreativnější Zima pak dokonce nahrává dojmu, že se kapela na konci snažila nahnat to, co scházelo ve zbytku desky. Mám-li to napsat natvrdo, tak kdyby se Olaf a spol na koncept tolik neupnuli a ze silnějších skladeb vytvořili kratší a zároveň nadupanější desku, mohla to být alespoň na české poměry fakt bomba. I tak ovšem vzniklo velice nadprůměrné dílo, které si zaslouží jednak zvýšenou pozornost, ale především i nějaký prachatý zahraniční label, jenž se ujme vinylové edice.
Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip: The Feathers of Oblivion