Je možné v dnešní vážné hudbě najít cosi jako osobní styl? Máme u skladatele zapojeného do globálního hudebního života hledat spojnice s místem jeho původu, rodným jazykem, rodnou hudbou? Zajímají taková témata vůbec ještě někoho? Nad profilovým albem Ondřeje Adámka se mi tyto otázky tak trochu vnucovaly. Adámek již řadu let žije ve Francii a jeho kompozice provádějí soubory po celém světě. Předmětné CD/DVD vyšlo minulý rok na značce Wergo, což je jedno z nejzaběhlejších světových vydavatelství zaměřených na soudobou kompozici. Zároveň se ale v Adámkově hudbě soustavně objevují prvky „odněkud“, které nejsou nikterak skryté, spíše naopak. Zájem o pestrost vlivů sahá až k jeho dávnému autorskému CD Polychoralum, které vyšlo v roce 1998 a které spojovalo arzenál hudebních nástrojů z různých kultur. Na aktuálním Körper und Seele jsou dvě položky explicitně podnícené japonskou hudbou a kulturou, dvě vedou k dědictví českému. Úvodní Polednice pro sbor a orchestr rozebírá text básně, jejíž první řádky zná u nás snad skoro každý a jež inspirovala další umělecká díla od symfonické básně Antonína Dvořáka po loňský filmový horror s Annou Geislerovou v hlavní roli. Adámek Erbenův text rozkládá na fragmenty, které protáčí, remixuje a přeskládává do mozaiky, v níž češtiny znalý posluchač originál rozpozná, ostatní se mohou soustředit na zvukovou kvalitu slabik. Ve spojení s orchestrálními barvami, jejichž paleta je často spíše hluková než tónová, vzniká útvar, v němž je působivě zachycena atmosféra předlohy, aniž by bylo nutné si o ní předtím číst.
Titulní Körper und Seele, rovněž sborově-instrumentální, odkazuje ke „sporu duše s tělem“, což je téma přítomné v české literatuře od středověku, reflektované v lidových písních a asi nejslavněji zhudebněné písničkářem Jaroslavem Hutkou. Adámek ve spolupráci s islandským spisovatelem, básníkem a textařem Sjónem text opět rozebírá na kusy, čímž potlačuje jeho obsah a zároveň ho spojuje s dalšími prvky, třeba s recitací indické mantry. Stejně jako je text napjat mezi specifickými jazykovými a historickými kořeny, i hudba se pohybuje mezi univerzálním soudobohudebním slovníkem a odkazy na lokální kořeny. Ty mají podobu karikované pochodové dechovky nebo folklorní taneční stylizace jak od Leoše Janáčka na speedu. V „indické“ části pak ansámbl napodobuje rituální troubení připomínající tibetský buddhismus. Do tohoto amalgámu vstupuje další prvek nazvaný Airmachine, což je stroj, který skladatel ve spolupráci s dalšími konstruktéry zbudoval ve stejné době, kdy pracoval na této skladbě. Soustava trubek, v nichž dva vysavače obstarávají proudění vzduchu, ústí do sady gumových rukavic či pískacích hraček. Systém může fungovat samostatně jako zvuková instalace, může být ale také ovládán přes MIDI klávesnici, jak je tomu právě zde.
Karakuri – Poupée mécanique se stejně jako předchozí skladba nachází na DVD, takže můžeme zkoumat, jakou roli v ní hraje vizuální složka performance. Zatímco u Körper und Seele působil jako překvapivý prvek vzduchotechnický sytém, tady je to sólistka. Ta kromě textu poskládaného z českých, francouzských a japonských slov také hraje „mechanickou loutku“ – karakuri. Takové v 19. století vytvářel japonský vynálezce Hisashige Tanaka a právě k němu Adámek odkazuje. Vokalistka předvádí loutkové pohyby a do nich přednáší proud českých zdrobnělin – osička, páseček, panáček, kolečko… Od strojového výrazu se postupně přesouvá k expresivnějším výkřikům, zatímco instrumentální doprovod je jako důmyslný mechanismus – skvěle seřízený a do sebe zapadající, ale poněkud nezúčastněný.
Sjón je autorem textu také k dalšímu dílu s podílem pohybové akce (byť méně nápadným) – kantátě Kameny. Tentokráte se pohybují sboristé, poté co si vylosují od dirigenta ze sáčku páry oblázků. Obřadně zvedají paže, bubnují, házejí na zem plastové trubky. Text buduje zneklidňující paralelu mezi házením žabek přes vodu a kamenováním dívky ve jménu náboženství.
Poslech skladeb na tomto dvojdisku je jako procházka lahůdkářstvím. V každém okamžiku na posluchačovu pozornost útočí neobvyklé, dráždivé podněty. Uši až přecházejí z koncentrace zvukových efektů a neobvyklých technik, rafinovaně nakombinovaných. Zároveň ale zvuková opulence trochu ubírá na jedinečném charakteru jednotlivých děl. Trojice čistě orchestrálních kompozic Nôise, Dusty Rusty Hush a Endless Steps tak mohou splynout v jednu bezmála hodinovou plochu plnou glissand, téměř industriálně znějících rytmů a barev připomínajících, že Adámek ve Francii pochytil ledacos z tamní spektrální hudby. Zvlášť první z této trojice jako by byla složena z momentů, které si lze vychutnávat osamoceně, bez přílišného ohledu na celkovou strukturu. Nejvíce pak vyčnívá Dusty Rusty Hush, jejíž hutné a výrazně rytmizované masy zvuku jako by byly spřízněné se slavným Pacific 231 Arthura Honeggera.
Opačný pól, tedy soustředění na jednoduché zvuky, přináší dvojice videí představujících zmíněný stroj Airmachine v sólové akci. Jednou je skladatel přítomen jako operátor vyměňující zdroje zvuku na vzduchovodných rourách, podruhé jde o sestřih stroje samotného. Takové odlidštění a zdánlivá primitivnost vyluzovaných zvuků je v rámci kolekce docela osvěžující.
K otázce vznesené v počátku recenze není snadné formulovat jasnou odpověď. Zručnost, s jakou Ondřej Adámek vládne všemi soudobými kompozičními fígly, zároveň hrozí sklouznutím k zaměnitelnosti s jinými, podobně šikovnými autory. Asi nejosobitější je jeho hudba ve chvíli, kdy moderní jazyk spojuje se zdánlivě anachronickými prvky, jako je česká poezie z poloviny 19. století, nebo když do hudby v pustí strojové a zároveň trochu směšné zvuky frkaček poháněných vysavačem.
Ondřej Adámek: Körper und Seele
Wergo (https://de.schott-music.com/shop/korper-und-seele.html)