Zvukové barvy rozhlasových vln jako čistý zážitek i výpověď o proměnách doby.
„…pokochal jsem se představou, jaký normalizující účinek by měl zákaz nejen nahrávek, ale také rozhlasu, televize, novin a Hollywoodu.“ Tato slova pronesl John Cage během přednášky v roce 1948. Mediální teoretik Douglas Kahn je cituje ve studii (John Cage: Silence and Silencing, The Musical Quarterly , Winter, 1997, Vol. 81, No. 4, s. 556-598) jako jednu z ilustrací argumentu, že Cageovy motivy pro zájem o nehudební zvuky nebyly čistě estetické, ale že pramenily z jeho averze vůči mnoha projevům masové kultury. Tím, že si některé z nich přivlastnil a využil ve své tvorbě, se podle Kahna snažil jejich moc podvracet. Právě rozhlasový přijímač se do této role v Cageových kompozicích dostal několikrát, mezi nejvýznamnější položky patří Credo in US (1942) nebo Imaginary Landscape No. 4 (1951). Radio Music z roku 1956 představuje vlastně miniaturu. Dílo je určeno pro osm rozhlasových přijímačů a partitura je tvořena tabulkou frekvencí, mezi nimiž mají hráči přelaďovat. Čtyři části, do nichž je Radio Music rozdělena, mají dohromady trvat pouhých šest minut. Pražské těleso Opening Performance Orchestra letos v červnu vydalo na belgické značce Sub Rosa nahrávku nazvanou Radio Music Extended, jejímž základem se stala právě tato Cageova skladba. Extenze v tomto případě znamená prodloužení na dvanáctinásobek délky, tedy na sedmdesát dvě minuty, což obnášelo určení dalších frekvencí i určení rychlostí přelaďování mezi nimi. Nahrávka vznikla při živé soukromé akci v Muzeu Tesla v Třešti v roce 2018.
Cage psal Radio Music pro přijímač RCA Golden Throat, tedy Zlaté hrdlo, jenž byl v 50. letech propagován coby vzor kvalitního zvuku pro masové publikum. Nová verze využívá možností třešťského muzea a jeho sbírky přístrojů různých epoch, z nichž interpreti sestavili působivý orchestr třinácti kusů pocházejících z let 1935 až 1961 (rok prvního vydání Cageovy knihy Silence). Většina použitých rádií je domácí provenience s poetickými názvy jako Bezdra, Talisman nebo Iron Brno, nejčastější je značka Tesla, ale znějí tu i exponáty firem Blaupunkt či Philips. Opening Performance Orchestra tak trochu navazují na fascinaci historickými znějícími objekty, jež byla součástí jejich nedávných projektů využívajících futuristické hlučníky neboli intonarumori, protože i stará rádia mají nepřehlédnutelný vizuální šmrnc a auru.
Opening Performance Orchestra shrnuli podstatu skladby takto: „Smyslem je ladit, nikoli nalézt stanice.“ Radiofonická varianta známého rčení, že cesta je cíl, je zcela výstižná. Rozhlasový přijímač tu není od toho, aby zprostředkovával již existující hudbu, ale aby hrál svou vlastní, složenou z šumů, praskotů a ruchů. V době vzniku Radio Music tento přístup stále obnášel nemalé množství „opravdové hudby“ nebo lidských hlasů, ovšem od té doby se dění v éteru proměnilo. V současné době se na frekvencích 55 až 156 kHz vysílá jen málo a hlasy přijímačů tak dostávají hlavní prostor. Nesrozumitelné hlasy se poprvé na hraně slyšitelnosti proderou šumem kolem deváté minuty. Po nějakých padesáti minutách se nám dostane několika vteřin symfonického orchestru. O něco později lze identifikovat hlasy hovořící anglicky. I další taková zjevení, ať hlasová, či hudební zní vždy jako přeludy, kdy si nejste jisti, co vlastně slyšíte.
Hlavní zvuková matérie je tedy tvořená vrstvami šumu, bzučení a šumění na různých frekvencích, které se ve výsledku skládají do téměř orchestrálně mohutné vlny. Dojde na krátká „sóla“ ve vyšších polohách, která připomenou hlas těreminu, i meditativní plochy, kdy se frekvence mění jen pozvolna. Jakékoliv paralely s hudebními konvencemi jdou sice proti přístupu OPO, jež hledá inspiraci mimo rytmy, melodie a harmonie, ale při poslechu jsem si opravdu často připadal jako ve světě impresionistických orchestrálních barev.
Jádro tvorby Opening Performance Orchestra je postaveno na abstraktních digitálních zvucích, u nichž jsou mimohudební asociace spíše potlačené. Zvuk rozhlasových přijímačů naopak rozhodně není „bezpříznakový,“ ovšem asociace může vyvolávat různé. V době, kdy John Cage začal s rádiem pracovat, bylo přelaďování stanic ekvivalentem dnešního brouzdání internetem, tedy obcování s dominantní informační technologií. Dnes je praskání a kvílení z éteru nostalgickou upomínkou dob minulých. Ale pokud se od jakýchkoliv asociací odpoutáte, možná se vaše mysl lépe rozběhne po vlastní cestě. Jak píše Milan Knížák v textu k CD: „Přesto však si myslím, že nejlepší Cageovy skladby nejsou pro předvádění, ale odehrávají se v našich myslích. Prostor mysli je ten nejsvobodnější a nejkreativnější.“
Opening Performance Orchestra: Radio Music Extended
Sub Rosa (www.subrosa.net)
