Nové skladby studentů kompozice v podání Komorní filharmonie Pardubice.
Ve čtvrtek 21. listopadu se v Sále Martinů na HAMU uskutečnil další orchestrální koncert Katedry skladby. Provedení čtyř kompozic tří studentů pražské akademie se tentokrát zhostila Komorní filharmonie Pardubice. Měl jsem pocit uspokojivého propojení světa mladých skladatelů a klasického orchestru, formátu, který často bývá v kontextu soudobé hudby problematický. K úrovni provedení jednotlivých skladeb nemám žádné zásadní výhrady, těleso hrálo přesvědčivě, se zaujetím, a hlavně působilo profesionálně. S radostí jsem občas dokonce pozoroval nasazení, s kterým se někteří interpreti zhostili rozšířených technik. K celkové úspěšnosti také zřejmě přispěl fakt, že se jednalo o komorní orchestr, který Sál Martinů víceméně zvládl. I tak jsem přesvědčen, že by bylo lepší podobné koncerty uskutečňovat v akusticky vhodnějším prostředí. Sál Martinů zvýrazňuje některé frekvence, zvláštním způsobem zkresluje, a hlavně se podle mého názoru v něm nenese zvuk ideálně pro posluchače, ale ztrácí se kdesi nad pódiem.
Úvodní skladbou večera byla kompozice Patrika Kaka, který také dirigoval celou první půli koncertu, eroica > re:destructed. Jak název napovídá, autor vychází v díle z Beethovenovy 3. symfonie. V programu se uvádí, že skladba vznikla na základě algoritmů a je z ní patrné, že její geneze je založena spíše na vnějších algoritmických konstruktech než na intuitivní skladatelské práci, což nijak nehodnotím, každopádně je i tento element vtipným a zajímavým kontrastem k vrcholně klasicistní skladbě. Název je popisný, během celé skladby se vynořují různé motivy z Eroicy ve střídavé a nepředvídatelné frekvenci i míře rozpoznatelnosti. V kontrastu s klasickým hudebním materiálem jsou motivy dekonstruovány do chaotického tvaru nekompromisní experimentální hudby. Forma je těžce uchopitelná, drží ji ovšem pohromadě vypůjčený materiál a vlastně i ten všudypřítomný chaos. V průběhu skladby se objevují zdánlivě nepatrná a nečekaná gesta prostřednictvím sólových pasáží (s nasazením provedených, zejména musím vyzdvihnout prvního kontrabasistu), orchestr je celou dobu držen v napětí také prostřednictvím těchto gest, nemá čas „odpočívat”. Oceňuji, že navzdory kontextu Kakova skladba nepůsobí ani prvoplánově ani parodicky. Momenty, kdy se z divokých témbrů a rozšířených technik vynoří Eroica, vyznívají silně a přesvědčivě také proto, že jde o hudbu orchestru blízkou. Přitom se nedá říct, že by skladba působila fragmentárně, spíš se v ní neustále dekonstruuje a rekonstruuje, tak že dává pocit jednoho těkajícího celku. eroica > re:destructed je sympaticky radikální a autor v ní došel k osobitému hudebnímu tvaru.
Dále následovala první ze dvou skladeb Johna Franeka, Seven Listenings for Orchestra, její ústřední myšlenkou je téma paměti: co si pamatujeme po poslechu hudebního díla? Autor v anotaci vybízí posluchače, aby soustředěně poslouchali a zhodnotili své dojmy a vzpomínky v rámci jednotlivých částí i celku. Pokusil jsem se tedy toto přání splnit. Jak název napovídá, skladba je složena ze sedmi krátkých částí, z nichž některé jsou vyloženě miniaturami odehrávajícími se v řádu sekund až desítek sekund. Časové rozprostření částí v rámci celku je citlivé a dobře fungující. Jednotlivé kusy jsou potom určitými zvukovými studiemi pro orchestr. Materiál je spíše fragmentární, a to i v rámci jednotlivých celků. Autor využívá různých rozšířených technik a druhů notace, skladba byla z celého večera jistě v tomto ohledu největší výzvou pro orchestr. Jednotlivé fragmenty jsou kontrastní, někdy je hudba statická a repetitivní, jindy nepředvídatelně se vyvíjející, jednoduchá gesta typu jednoho tónu prolínajícího se všemi sekcemi nebo konsonantních akordů střídají souzvuky multifonik, glissanda napříč orchestrem nebo mluvení a šeptání. Materiálu je zde použito skutečně mnoho. Forma celé skladby nemá žádnou patrnější integritu, ale domnívám se, že to nebylo ani autorovým cílem a spíše se snažil vytvořit směs zvukových celků, jejichž vývoj a procesualitu v rámci přítomného poslechu vnímáme spíše intuitivně. V paměti mi utkvěl zejména dobrý dojem z jednotlivých zvukových celků, které, ačkoliv by vzhledem k použitým prostředkům a velkému důrazu na rozšířené techniky mohly vyznít jako jakási symptomatická soudobá hudba pro orchestr, na mne v tomto případě působily kreativně.
V úvodu druhé půle večera, kterou dirigoval Igor Karpilovskij, zazněla druhá skladba Johna Franeka, Vier Abschiede. Ta se skládala ze čtyř kratších vět. Z kompozice byl i tentokrát patrný autorův talent pro osobitou sonoritu a zaujetí pro drobné zvukové detaily, ačkoliv materiál vyzněl ve srovnání s předchozí skladbou o poznání konvenčněji a konsonantněji.
Instrumentace díla je přímočará, provází ji převážně subtilněji laděný sekční charakter a zvuk celého orchestru se objevuje pouze zřídka, celá skladba je zásadně prostoupena partem bicích nástrojů. Všechny věty se odehrávají v pomalém tempu a převážně v nízké dynamice, často vycházejí z opakujícího se materiálu. Všechny části na mne působily jako jakási nedokončená preludia. V případě většiny vět hudba vygradovala do dynamického vrcholu těsně před svým koncem a potom se ztišila do určitého smíření. Skladba reflektovala „scénáře, v nichž dochází v lidském životě ke změnám v souvislosti se ztrátou” a závažné téma odrážela s meditativní sílou v jednoduchosti a čistotě formy. To ve mně evokovalo pocit větší pokory a hloubky hudebního sdělení než u předchozího díla a také dojem největší vyzrálosti a přesvědčivosti v rámci celého večera.
Závěrečnou skladbu napsala Darja Kukal Moiseeva a pojmenovala ji Zimní bezčasí. Autorka využila několika textů Jana Skácela z různých sbírek, které zpívaly dva smíšené sbory Punkt a Smix a jako sólista barytonista Jan Kukal. Ten celou skladbu uvádí recitací: Vždycky, když padne první sníh, mráz zamkne tůně na tři zámky, zahodí klíče do studánky, sekerou třikrát rubané, bývá mi smutno jako nikdy. Zimní bezčasí probíhá tedy, podobně jako předchozí skladba, v sentimentálním duchu, není ovšem meditativní, spíše expresivní a romantizující. Moiseeva místy používá v partituře neurčenost a otevřenost interpretace, harmonicky je hudba často modální, některá místa založená na repetitivním ostinatu mi dokonce evokovala inspiraci jazzovou hudbou (například slavnou nahrávku Porgy and Bess Milese Davise). Celkově se v kontextu večera jednalo o zdaleka nejkonvenčnější skladbu, viděno z perspektivy tradice evropské vážné hudby – skladba je založena na přímočarém melodicko-harmonickém materiálu. Tento fakt, myslím, ale není potřeba hodnotit, ostatní skladby se dotýkaly zase konvencí jiných. Bez ohledu na mé estetické inklinování, musím uznat, že se autorce podařilo vytvořit mimořádně niterný a podařený hudební obraz (vzhledem k textům jsem dílo vnímal dost popisně). Skladba je citlivě instrumentována, hudebníci se s potřebnou harmonickou průzračností, četnými unisony i rejstříkově exponovanými pasážemi popasovali důstojně, dobře byly také napsány sborové party, Jan Kukal podal velice přesvědčivý výkon.
Orchestrální koncert Katedry skladby HAMU se vydařil, všechny kompozice byly osobité a zajímavé a zejména, jak jsem již zmínil, se jednalo o velmi úspěšnou spoluprací mezi současnými skladateli a klasickým orchestrem.
