K opeře mám všeobecně podobný vztah jako k fotbalu. Chápu, že v tom leckdo může najít zalíbení, jednotlivé krátké momenty dokážu ocenit, pokud je náhodou shlédnu, ale jsem-li okolnostmi donucen pozorovat je delší dobu, pochopení se vytrácí a mám pocit, že časem a lidskou energií lze plýtvat na mnohem zajímavější činnosti. Těch pár oper z historie, které rotují repertoárem divadel, dnes slouží jako cvičební nářadí sólistům a režisérům a mají své publikum, které si skrze ně dopřává iluzi velkých příběhů a silných emocí. Problém je s operami, jež se snaží být současné a zároveň se nezříkat žánrových pravidel. Nedávno jsem shlédl záznam dva roky staré opery nejmenovaného žijícího klasika moderní hudby podle úspěšného románu a filmu Zkrocená hora. Kovbojské homosexuální drama převedené do operního zpěvu se mi nedařilo sledovat jinak než jako parodii ve stylu skupiny Village People.
Pokud bych měl sestavit seznam opravdových oper, které shlédnu s potěšením opakovaně, bude stručný. Naštěstí dnešní doba přináší posluchačům, jako jsem já, umělecký formát, který bych nazval „opera pro lidi, kteří nemají rádi operu.“ Tam se pole otvírá doširoka a k prozkoumávání se nabízejí širé pastviny, na nichž nepřekážejí mužní tenoři a hysterické sopranistky. Pochopitelně to není cesta k zaručené rozkoši. Slepých uliček je dost a nikdy nevíte, co dostanete. Každý skladatel si musí v této disciplíně vysekat vlastní cestičku džunglí možností. Může se dostat do míst, kde již málokoho napadne myslet na operu, nebo může jen jemně a třeba ironicky nabourávat její zvyklosti.
Martin Smolka ve svém Naganu v roce 2004 šel právě touto cestou, nechal operní zpěváky doopravdy zpívat, ale ironickým růžkem jejich vážnost natrhával, stejně jako volbou tématu – olympijským hokejovým hrdinstvím. O deset let později, na druhém ročníku Dnů nové opery v Ostravě přinesl Smolka společně s libretistou Jiřím Adámkem pod názvem Sezname, otevři se! na scénu tvar, nad nímž se možná člověk tolik nezasmál, ale který byl pro mne ještě zajímavější. A východiskem k opeře bez toho, co mi na opeře vadí, se staly seznamy.
Seznamy jsou úžasná věc. Člověk skrze ně získává pocit, že vnáší do chaosu světa nějaký řád, že se mu mnohost veškerenstva řadí do útvarů jako na přehlídce, že věci dávají smysl. Je to samozřejmě stejná iluze jako emoce předváděné v romantických operách, ale je to iluze podněcující k aktivitě: seznamy můžeme neustále zdokonalovat, doplňovat, vytvářet seznamy seznamů. Smolka s Adámkem se inspirovali knihou Umberta Eca Bludiště seznamů, která v originále vyšla v roce 2009 a v níž najdeme seznamy muzejních sbírek i Rabelaisův soupis toho, čím si lze utřít zadek. Eco ale nebyl prvním, koho seznamy fascinovaly. V roce 1977 vydali David Wallechinsky, Irving Wallace a Amy Wallace knihu nazvanou prostě The Book of Lists, v níž shromáždili velké množství těch nejdivnějších seznamů: lidí s nadpočetnými končetinami nebo prsty, posledních vět románů nebo (můj oblíbený) „seznam názvů věcí, o nichž jste nevěděli, že mají názvy“. Je to vyjádření nadčasové touhy, protože právě takové divné seznamy se dnes mohutně šíří na internetu jako oddychově-informační balast.
Se seznamy v hudbě je to složitější, ale i tady se něco najde: Eco ve své knize zmiňuje Ravelovo Bolero jako možnou hudební analogii seznamu – melodii instrumentovanou při každém opakování jinak. Tom Johnson složil v roce 1985 klavírní skladbu Chord Catalogue, v níž uspořádal všechny možné akordy v rámci oktávy od dvojzvuků po třináctizvuk. V opeře byly svého času (v 18. století) v módě takzvané katalogové árie – vedle té nejslavnější od Mozarta nějakou napsal třeba Haydn nebo pozapomenutý český Josef Bárta. Těmto dílkům ovšem chybí důslednost opravdových seznamů.
Seznamy jsou jádrem libreta, ale zároveň Smolkova opera nabízí o dost vrstevnatější zážitek, než je potěšení z přehledně seřazených informací. Můžeme fascinovaně hledět na paměťové schopnosti a rytmickou koordinovanost mluvců – tedy recitátorů a herců zároveň. Můžeme si užívat, jak slova v rytmických strukturách ztrácejí své významy a stávají se shluky fonémů. A můžeme se těšit, že se v pravou chvíli do věci vloží kontratenorista Jan Mikušek s opravdovým zpěvem.
Sezname, otevři se! se pod titulem Bludiště seznamů příští týden, dva roky po premiéře konečně dostává do Prahy, a to v komorní verzi, která bude třikrát (27., 28., 29. června) provedena v divadle Alfred ve dvoře. Co bude chybět ze zvuku orchestru (ten zastoupí smyčcové kvarteto, preparovaný klavír a harfa), vynahradí nám těsnější kontakt mezi publikem a scénou. Možná právě komorní prostor Alfreda ve dvoře bude nejvhodnější k vtažení do Bludiště seznamů.