Zážitková turistika v Ostravě
Kateřina Koutná
Dá se to směle přirovnat k výstupu na horu: je to často vyčerpávající, dlouhé a únavné, někdy z toho bolí celý člověk, zpotíte se. Ale ten pocit poté, co vystoupáte na vrchol a rozhlédnete se po obzorech, co se před vámi otevřely, se nedá nahradit ničím jiným.
Srovnání s extrémními sporty je v případě Ostravských dnů nové hudby na místě: o extrémy tu rozhodně není nouze. Ať už je to devítihodinový koncert končící v půl třetí ráno dvouhodinovou nitkovitou kontemplací Mortona Feldmana nebo skladba tichá tak, že se raději rozhodnete vrzání židliček v obecenstvu přijmout jako součást konceptu, jen aby už vás tolik nerušilo…
Jen nadčlověk (nebo Petr Kotík) může po týdnu dvou až tří koncertů denně udržet v hlavě podobu jednotlivých skladeb. O co tu jde především, je přešaltování mysli do jiného estetického modu, které se vám tu lehko přihodí po pár koncertech. Ve chvíli, kdy sólistka poté, co se během produkce nedopatřením zřítí laptop ze stojanu, má potřebu podotknout, že toto není součást skladby (a je to v danou chvíli pádná poznámka), víte, že jste přítomni zážitkům, které se hned tak nezažívají. A je na otevřenosti mysli toho kterého, jakým způsobem to přijme. Publikum Ostravských dnů si to užívá a takové zážitky spojují.
Jednou za dva roky se v Ostravě sejde tahle jemně vyšinutá rodina a vy si připadáte, že jste se viděli naposledy ne před dvěma lety, ale před čtrnácti dny. Je to elitářské? Možná trochu. Avšak při pohledu na takřka rockerskou sveřepost vystupujících i diváků vás žádné myšlenky na nadřazenost rozhodně nenapadají. Jestli se to dá nějakým slovem popsat, měla by to být spíše oddanost, v případě některých umělců až služba: věci, které věřím, o které si myslím, že je dobrá. A to dnes není vůbec špatná deviza.
Jsou na to potřeba nějaké specielní geny, nebo se tomu dá „navyknout“? Povinnou výbavou bude určitě otevřenost a jistá citlivost, což jsou vlastnosti, ke kterým mají hudebníci jistě blíže než jiné profese. Nikdo netvrdí, že by mělo jít o mainstream, ale i tak překvapí smějící se obličeje členů tradičního orchestru bojkotujících generálku navzdory tomu, že za těch šest ročníků festivalu si už přeci museli aspoň „zvyknout“ (vždyť už Niblocka hráli!).
Uklidní perfekce sólistů, profesionalita hráčů Ostravské bandy, kteří jsou pilířem festivalu, i pohled na aplaudující publikum. O tom už zdaleka neplatí, že je samozásobitelské z řad účastníků Institutu a účinkujících. Snad už je o bienále Ostravské dny známo, že v Čechách patří k nemnoha příležitostem zažít to, co hned tak nezažijete. Tak jen houšť.
Veselý Stockhausen, šaman Valoch
Matěj Kratochvíl
Letošní Ostravské dny opět odstartovaly akcí v dole Michal, na jednu z jehož věží napjal Gordon Monahan struny přenášející hudbu do dole stojícího klavíru. V budově pak začal koncert, jehož vrcholem byla skladba Harlekin Karlheinze Stockhausena v podání klarinetisty Karla Dohnala. Ta sice již před nějakou dobou zazněla v Praze, ale myslím, že teprve prostředí tzv. řetízkárny, tedy místnosti, pod jejímž stropem visí desítky hornických bot a kabátů, jí dodala tu pravou atmosféru. Díky hereckému výkonu sólisty a jeho schopnosti komunikovat s diváky bylo možné zažít zvláštní úkaz: skladbu soudobé vážné hudby trvající bezmála hodinu, při níž se publikum téměř stále smálo. (Při pohledu na detailní skladatelovy instrukce se ovšem ukazuje, že Stockhausen bral i humor smrtelně vážně.) Další hudebně-divadelní element přinesla Salome Kammer se svým podáním slavné Ursonate Kurta Schwitterse. Bylo zajímavé slyšet tento dadaistický opus v ženské interpretaci, protože alespoň já jsem se zatím vždy setkával s mužskými verzemi. Bylo možné spekulovat, zda má „ženský element“ na svědomí výrazněji divadelní charakter, podporovaný především „hraním postav“ a vytvářením zdání dialogů a dějů.
Paměť je selektivní a nespravedlivá, z tak intenzivního programu, jaký nabízejí Ostravské dny, se v ní některé okamžiky uchytí, jiné se vytratí. Uchytila se skladba Caroly Bauckholt s Janáčkovou filharmonií a ještě jednou se Salome Kammer coby sólistkou reprodukující zvuky dítěte odmítajícího usnout. Uchytila se skladba Wilder Shores of Love někdejší studentky Ostravského institutu Caroly Chen – skoro romantické vlny akordů lámajících se ve škrábání a šustění a zase zpátky do plného zvuku. Dramaturgie soustavně staví studenty vedle zaběhnutých jmen, což je skvělé. Vytratilo se naopak ledacos z minimaratonu elektronické hudby, přidružené akce odehrávající se v přehřátém Domě umění. Vzpomínce na to množství analogových i digitálních hluků dominuje vizuální dojem z vystoupení Jiřího Valocha se skupinou umělců-provokatérů Rafani: vousatý šaman zadumaně sedí nad skupinkou lidí manipulujících na zemi s elektronickými krabičkami (vtírala se vzpomínka na Egona Bondyho zpívajícího před lety za doprovodu souboru Požoň sentimentál). V paměti určitě zůstane skvělé provedení Hamburg concerto György Ligetiho se sólistou Ondřejem Vrabcem i finále skladby Akcept Lucie Vítkové v němž akordeon (v rukou autorky) a bicí dlouze a pozvolna gradují, zatímco orchestr sedí a mlčí. A v paměti zůstane festival jako nadmíru podařený celek.
