“Umělci známí, uznávaní a také obdivovaní naplňují obraz umění a zjednodušují ho nakonec až na nudná schémata. Někde stranou ale stojí ti, co takové štěstí neměli a kteří propásli nejednou velkou příležitost. Bývají to váhavci, samotáři, často poctiví, ale zaražení lidé. Bez outsiderů, bez těch, co nestrhl hlavní proud, by byly dějiny umění jen jednou hlavní linkou.” (Josef Kroutvor)
Ve druhém letošním čísle HIS Voice vyšel článek Trevera Hagena Outsider music. Článek pojednává o fenoménu hudebního outsiderovství/mimoňství se speciálním zřetelem na hudebníky sužované duševní poruchou.
Mimoňství, nebo alespoň “jinakost” může být a čas od času také bývá trendy, jak nás o tom může přesvědčit například vlna zájmu o takzvanou nerd music.
Častěji se ovšem objevují případy, kdy skupiny a projekty chtějí být tak moc jiné, až jsou stejné. Opravdová jinakost se pak objevuje přirozeně u solitérů, kteří si nedělají hlavu s tím jak moc jejich tvorba rezonuje s mainstreamovou produkcí, protože jí především považují za soukromou domácí zábavu, nebo prostředek autoterapie. Často jde také o introvertní osoby, které by nějaké ambice sice měly, ale sociální nepřizpůsobivost nebo prostě jen pouhý ostych jim nedovolí podstoupit jakoukoliv konfrontaci s potenciálním publikem. Jejich tvorba pak se pak zacyklí sama v sobě a vytvoří uzavřený systém, kde autor, posluchač i kritik je jedna a táž osoba. Nulový nebo minimální kontakt s vnějškem nedovolí hudebnímu projevu vstřebávat podněty a vyvíjet se normálním směrem, vzniká vysoce osobitý, endemitní projev, který často ignoruje i prajednoduché základy a jakákoliv pravidla. Toto je samozřejmě spíše teoretický model, i izolované osoby většinou mají kontakt se světem alespoň z druhé ruky (televize,internet) a triviálním vzorcům populární hudby rozšiřované většinou radiostanic se v dnešní době téměř nelze vyhnout.
Hudbu těch nejčistších mimoňů tedy asi nikdy neuslyšíme. Většina pokoutních umělců nemá přístup k nahrávací technice a pokud už něco náhodou nahrají, nezřídka zaznamenou hudbu ztratí nebo nenávratně poničí. Trever Hagen zmiňuje nedávno zemřelého démonického fotografa Miroslava Tichého, který byl ve svém rodném Kyjově dobře znám jako podivín, ale jako svérázný umělec a autor originálních fotografií, za které se dnes platí horentní sumy, byl objeven Romanem Buxbaumem, který ho později (v podstatě proti jeho vůli) prezentoval ve světě. Ovšem domácí studia podivínských hudebníků neobcházejí žádní osvícení hudební promotéři nebo hledači talentů. Hudební ekvivalent Miroslava Tichého by byl zřejmě všem jen pro smích.
Ale přece jen jsou příležitosti jak se setkat s hudbou outsiderovskou, kterou ale raději budu nadále nazývat podle českého označení pro termín “art brut” – hudba v syrovém stavu. Zdrojem pro setkání s ní je dnes samozřejmě internet, speciálně servery typu Youtube nebo Myspace či jeho česká varianta Bandzone.
Posledně zmíněný server je pravou bonanzou bizarních uskupení a podivných jednorázových projektů. Trpělivostí a rychlým internetovým připojením vybavený hudební skaut může trávit hodiny poslechem prapodivných hudebních útvarů nedotčených přísnou rukou hudebního mainstreamu. Nejzajímavější jsou opuštěné hudební projekty – abandoned music.
Zvláštní podskupinu zde také tvoří juvenilní projekty, první zvukové pokusy mladých hudebníků. Později, když se naučí jak se to má dělat, už to nebývá tak zajímavé, ale tyto první syrové hudební pokusy nám mohou znovu umožnit uvědomit si skrytý potenciál hudby.
V podstatě se zde vše nese v duchu hesla “čím míň ambic-tím víc legrace”. Zaznámenáníhodná je též specifická kvalita většiny nahrávek. Pravé lo-fi, žádná studiová kouzla s bitcrushery a distortionem!
Zde jeden odkaz za všechny – Beviho projekt. Jedna skladba na akustickou kytaru, která se ovšem snaží suplovat nepřítomnost kytary elektrické a roztodivné perkuse. Vynikající profilová fotka!
Následující odkaz obsahuje jen jednu krátkou skladbu, která ale bude hrát po celou dobu, kterou setrváte na zmíněné stránce. Doporučuji přehrát vícenásobně!
Kolektiv Vysušené embryá nás osvěží svým frek-outem na mnoho způsobů. Při nahrávání se zúčastnění jistě dobře bavili. V podobném duchu se nese i jediná skladba projektu The Hemendex, nahraná na mobilní telefon Nokia N95 8GB.
A na závěr hvězda Bandzonu, kultovní postava proslavená Radiem 1, svérázný umělec skrývající svou identitu pod jménem CHlaPiKsXiCHteMWlKa. Píseň Plná taška hulení nahraná na kazetový magnetofon za pomoci Playstationu a programu Music se stala zřejmě nejpodivnějším českým hitem, byť samozřejmě pouze pro značně minoritní publikum. Na jeho profil na Bandzone.cz si do dneška kliklo 228 443 zvědavců. Pro srovnání The Hemendex – 57 návštěv, Beviho Project – 849 návštěv.
Nahrávky které zaznamenaly takový zájem, nahrál mladík vystupující na veřejnosti také pod nickem Čáp v době, kdy mu bylo třináct let a z tohoto úhlu se k nim také dnes staví. Před “slávou” svého někdejšího druhého já ale neunikl a později se dokonce pokoušel rozšířit fámu, že mladík známý jako CHlaPiKsXiCHteMWlKa spáchal sebevraždu. Jeho nový projekt Pan Obličej už bohužel ale nic zajímavého nepřináší.
Jako další signifikantní příklad umělce poněkud speciálního jsem zvolil postavu, která si poslední dobou také již vydobyla svého druhu kultovní statut – je jí Milan Buričin, všestranný umělec z Mladé Boleslavi. Milan Buričin hraje na klávesy, mandolínu, kytaru elektrickou i basovou a hru na většinu těchto nástrojů také vyučuje. Kromě toho napsal dvě knihy vědeckofantastických povídek a po revoluci byl několik let starostou obce Bílá Hlína. Na svém profilu na serveru Youtube má neuvěřitelných 357 příspěvků, z nichž valná většinou jsou jeho vlastní autorské písně, ostatní tvoří například kurzy hraní na kytaru, autorské čtení zmíněných sci-fi povídek a podobně.
Panu Buričinovi je 57 let, nejedná se tedy o juvenilní tvorbu, na nástroje, které sám hraje, také vyučuje, přesto se v jeho případě setkáváme se specifickým projevem hudebního art brut potencovaným navíc typicky českým kutilstvím – pan Buričin si některé své nástroje sám vyrobil a jejich výrobu také na kameru komentuje. U příležitosti zhotovení originální kytaromandolíny také složil tuto píseň:
“Tím že jsem se přihlásil na Youtube a že mě někteří sledujete, otevřela se nová možnost…”, praví sám autor v úvodu svého příspěvku Výuka hry na kytaru-díl první.
Je třeba říci, že pan Buričin skutečně má stále zvětšující se okruh fanoušků. Zajímavé je, že komentáře pod jeho klipy na Youtube nejsou jen pohrdlivé, výsměšné nebo urážlivé jak by se dalo čekat u podobně specifické tvorby, ale obsahují velké množství reakcí pozitivních. To je zajímavé, protože pod většinou jakýchkoliv příspěvků otevřených k diskuzi se otvírá temná propast nenávistných a koprolalických výlevů. Kdo má nějaké přehnané iluze o svých spoluobčanech, může si je zde opravit.
Ale Milan Buričin si přece jen vydobyl jistý respekt.Snad to bude naivitou s jakou vysvětluje triviální základy taje hry na kytaru, nebo jeho stoickým výrazem se kterým říká:”Děkuji všem, kteří mi dali kladné hodnocení. Ostatním chci vzkázat, že to je jen obyčejná sranda. Netřeba to brát vážně. “
Následující příspěvek zaznamenal například 110000 zhlédnutí:
Zde se autor, patrně uchvácen možnostmi domácího industriálu, uchýlil snad až k příliš infantilnímu veršování na téma řezání dřeva, ale vlažný dojem z plytkého rýmování brzy přehluší podivuhodná kombinace kolovrátkové syntezátorové melodie a cirkulárkového rytmizování. Pan Buričin je mistr absurdních kombinací.
A na závěr z tvorby Milana Buričina vybírám něco z jeho instrumentální tvorby, která je také zajímavá.
Skladba Volání mimozemšťanů je opět trochu z jiného soudku, melancholické syntezátorové vzdychání vzdáleně připomene skladby Bratrů Ormových nebo z modernějších projektů například francouzské Air.
Tvorba páně Buričina zkrátka stojí za zmínku a to nejen jako terč povýšené legrace nebo prostředek k dokazování si vlastní intelektuální převahy. Může nám pomoci se zamyslet nad fenoménem sebeprezentace, nad image nastylizovaným stylisty a nad hudebními produkty vyprodukovanými hudebními producenty. Díky ní si můžeme uvědomit, že na hudbu není žádný jednotný recept.
Při poslechu a zkoumání hudby v syrovém stavu je třeba mít na paměti, že zde platí heslo “všeho s mírou”. Náš organismus rozmazlený všudypřítomným středněproudým pozlátkem a přeprodukovanou hudbou už zkrátka není schopen větší množství opravdu syrové hudby ani správně rozžvýkat, ani strávit.
“Umění outsiderů nabízí jedinečnou šanci, možnost překvapení a bezprostředního setkání s dílem a vůbec s podstatou umění. Před majestátem umění mají nakonec všichni stejná práva, každému se dostane místa jaké si zaslouží, nic nezmizí ze světa jen tak. Kdykoliv se objeví Outsider jako autentický posel, vyjadřuje mu moderní umění hluboké, ba nadšené sympatie. Outsider je částí nevědomí, je tím, co sice neznáme, ale co nás posiluje, povzbuzuje, inspiruje.” (Josef Kroutvor)
