Čtyři možné podoby dramatu v hudbě.
Pražské jaro, jinak přehlídka tradičních hodnot západní vážné hudby, v posledních letech otvíralo pozvolna ale viditelně dvířka soudobější i zcela nové tvorbě. O nejnovější podobě těchto snah v podobě akce Prague offspring si můžete přečíst podrobně třeba v textech Jiřího Slabihoudka, my ale otočíme uši k jinému výhonku. Ve spolupráci s českým rozhlasem totiž festival vydal nahrávky čtyř kompozic českých skladatelů mladší generace, které v posledních letech vznikly právě pro něj. Název kompilace zní Prague Spring Festival – Blue Edition s číslem jedna, což vzbuzuje očekávání dalších přírůstků. Tři ze čtyř zaznamenaných děl se dočkaly podrobného rozboru od Borise Klepala v sérii Partitura a provedení, kdo se tedy chce více dozvědět o notičkách, nechť následuje příslušné odkazy. Za pozornost ovšem stojí i celek, který vznikl kombinací těchto čtyř položek, byť se na jednom nosiči sešly z důvodů zcela pragmatických, tedy coby výsledky objednávky jednoho festivalu.
Kolekci otvírá Hypnos skladatele Šimona Vosečka, kterou pod taktovkou Bena Glassberga hraje PKF – Prague Philharmonia. Kompozice má podtitul intermezza noci pro komorní orchestr a její premiéra se odehrála roku 2019. Romantickému podtitulu odpovídá i ladění Vosečkovy hudby. Je v podstatě tradicionalistická, pracuje s harmonickými postupy a s melodickými motivy jako hlavním materiálem, s nímž se buduje celek. I bez znalosti partitury je posluchač veden od jednoduchého dvou až třítónového zárodku v počátku po virtuózní chromatické běhy klavíru, které nás dovedou až ke konci. V mezičase dojde na velebná žesťová vzedmutí i podzemské bručení kontrafagotu. Zcela subjektivně mi některá místa vzdáleně připomínala Dimitrije Šostakoviče, aniž bych měl pocit, že je Vosečkova hudba nějak zastaralá. Spíše snad jde o podobný způsob balancování motivů na hraně konsonance a disonance.
Od řeckého boha spánku v první skladbě se ve druhé dostaneme k řeckému jménu pro zosobnění jasné vrchní vrstvy oblohy a syna bohyně noci. Jakub Rataj se skladbou Aether přináší kontrast a od melodického myšlení naši pozornost vede ke zvukovým barvám a texturám, jejich zahušťování a ředění. Napsaná je pro komorní obsazení smyčcového kvarteta (Bennewitzovo kvarteto), klavíru (Karel Košárek), hoboje (Alžběta Jamborová) a thereminu (Carolina Eyck) a uvedena byla v roce 2019. Navzdory malému počtu interpretů se zvuk od počátku valí do uší celkem razantně a postupuje v jakýchsi vlnách zpomalujícího a zase zrychlujícího pulzování. Theremin nedostává prostor pro klišovité „éterické“ kvílení, místo toho z něj sólistka dostává rychlé skluzy do hlubokých poloh.
V roce 2018 vznikla kompozice For Large Ensemble, Part D, díl 4 od Luboše Mrkvičky. Jak je u toho autora již obvyklé, jedná se o položku ve volně se rozvíjející sérii, kde pojítkem je konkrétní nástrojové obsazení. Na Pražském jaru ji uvedl v premiéře rakouský soubor Klangforum Wien, který dirigoval Bas Wiegers. Boris Klepal o ní v cyklu Partitura a provedení napsal, že jde o pásmo plynoucí od začátku do konce, kde „Dva hlasy na chvíli splynou, udělají několik provázaných kroků a potom se jejich cesty zase rozdělí směrem k jiným setkáním.“ A tento popis vystihuje posluchačský dojem vlastně z celého díla. Jako bychom sledovali zdánlivě nezávislé proudy, které se na chvilku propojí do kombinace, ale dojem propojenosti je možná jen naší subjektivní konstrukcí a jiný posluchač by si našel souvislost jinde.
Jan Ryant Dřízal si pro svůj opus zvolil lynchovský titul Zběsilost v srdci a zmínil se, že název a celkové ladění kompozice k němu přišlo ve snu. Premiéra proběhla během karanténního ročníku 2020, tedy online a provedení se ujal Brno Contemporary Orchestra s dirigentem Pavlem Šnajdrem. Spíš než ke snímku s Nicholasem Cagem a Laurou Dern hudba zřejmě odkazuje k obecnějšímu lynchovskému světu. Divoké preludování saxofonu mi například připomnělo některé scény z Lost Higway. Ale především jde o pocit na hraně příjemného snu a noční můry, kterou hudba, rozdělená do několika volně do sebe přecházejících epizod, evokuje. Šeptající hlasy hudebníků a chřestění jakýchsi mušlí nejprve působí jako předěl mezi částmi, aby se pak proměnili v základ zavádějící nás do jakéhosi divného rituálu s kvílením hoboje.
Skladby zastoupené na Blue Edition ukazují čtyři tvůrce české střední generace, tedy generace, která již nemusí řešit malost českého rybníčku ani dědictví minulosti. Každý z nich si v nepřebernosti možných přístupů ke kompozici hledá vlastní osobitou cestu. Pokud čtyři skladby něco spojuje, tak je to výrazná dramatičnost, byť je jejím zdrojem pokaždé něco jiného. Voseček buduje napětí pomocí harmonie a práce s melodickými motivy, Rataj zkoumáním zvukových možností a rozšířených technik, Dřízal vytvářením snových prolínajících se scén. I Mrkvičkova hudba, byť se svou abstraktností zdá dramatu vzdorovat, svou hustou propleteností nabízí posluchači, aby si do ní naprojektoval nějaké vlastní.
Je skvělé, že Pražské jaro tímto počinem pokračuje v podpoře současné české tvorby. Je zároveň škoda, že tak činí jen tak napůl, kdy na festivalovém webu nenajdeme o nahrávkách zmínku a na webu Radiotéky si (jako obvykle) můžete pořídit nahrávku v digitální podobě jen bez bookletu. Tak snad příště.
Prague Spring Festival – Blue Edition, vol.1
Radiotéka (www.radioteka.cz)