V září 2015 vyslal Torre Florim – producent zpěvák a leader nizozemské postrockové skupiny De Staat do světa video trailer The Witch Doctor. Patrně k chystanému turné kapely. Písnička je sice starší, ale video vyhlíží jako nová věc. Je povedené, jak se čtenář může přesvědčit na youtube.
Video s uhrančivým sexy vymítačem zlého ducha není zrovna v pravém smyslu slova satanské. Ale animátoři Studia Smack, uvedeného v titulcích speciálními efekty sáhli v závěru obrazu po temné verzi rituálu, kterou by mohl případný divák – třeba příznivec wahabistů rozpoznat jako blasfemii zbožných poutníků, kroužících v rituálních modlitbách kolem černé hmoty posvátné kaaby v Mecce.
Pochopitelně se zeptáte: copak wahabisté sjíždějí písničky na youtube? Nevím, s žádným jsem pokud je mi známo nikdy nemluvil, tož nedovedu odhadnout. Nicméně podle zpráv – někdy snad poměrně podložených – to vypadá, že bojovníci a hlavně ideologové, strategové a manažeri Islámského Státu jsou o západním mediálním jazyku, včetně ovládní a využívání taktických médií dobře informováni. Jak stylovým maskám západní popkultury vlastně rozumějí? Mají rozlišovací schopnost rozpoznat co je ironie, parafráze, marketing a co je míněno „vážně“?
Přiznám, že to někdy nejsou schopen rozeznat ani já, který s dekadentní západní popkulturou nevyrůstal od kolébky. Zkaženou hudbou jsem se nechával opájet a svádět na scestí od časného jinošství. Pamatujete se jak jsme tajili s nadšením dech u magneťáku s nevinnou písní Arthura Browna Into the Fire?
Nebo Sympathy for the Devil od Rolling Stones?
Tehdy jsme si naštěstí mohli jen dle fotografií na elpíčkách a nejspíš mylně představovat, jak asi „ďábelsky“ ti rockeři na pódiu řádí a svíjejí se. Jak vzývají, ať už hlubokým chraplákem, nebo ječivou fistulí, doprovázenou skučícím nástrojem temné mocnosti, vplouvajíce spolu s nimi do hebkého polosvěta infernálních disharmonií a frenetických rytmů? Taková ďábelská lázeň byla pro jedince rebelujícího proti jakobyušlechtilé, pseudoapolonské, či bodře vypasené kultuře establišmentu déduru opravdu slastnou relaxací od společenských traumat a stresů socialismu.
Spojování romantických temnot s hudbou není nic neobvyklého: od dionýských pištců a bubnů na starořeckých saturnáliích, Paganiniho údajně dábelské hry na housle, přes Delta blues Roberta Johnsona a Alice Cooper, Black Sabbath a Cannibal Corpse a Napalm Death konče. Katarze (často předstírané) zloby, sexuální deviace, smrti a kašírované hrůzostrašnosti je minimálně stejně účinná jako jsou věčné harmonie kultury New Age.
Koncert kalifornské (nedeathmetalové) skupiny Eagles of Death Metal v pařížském klubu skončil v pátek 13.listopadu dříve a nečekaně: na podlaze zůstalo ležet skoro 90 skutečných mrtvol v kalužích opravdové krve, kterou autoři deathmetalové lyriky s gustem plýtvají. Podle médií právě když sebevražedné arabské komando zahájilo palbu zpívalo publikum s doprovodem kapely píseň Kiss the Devil:
…She’s living bad in a good life
She’s high as Heaven
Drinking seven and seven
I’m bound down to the queen
She’s got her legs wrapped around the American Dream
And it feels like heaven, heaven
When I kiss the devil
When I kiss the devil….
Písnička to není vůbec temná a satanistická, spíš sexistická, ironická a eklektická. To je ostatně také hudba skupiny The Eagles of Death Metal, sebeparodicky se hlásící k paradoxnímu oxymoronu estetiky Smrtelného kovu a soft-rockové skupiny The Eagles, nebo dokonce k legendárním Canned Heat. (I když to je nejspíš jen zbožné přání zpěváka). Hudebně si EDM libují v řepácké obscénosti v rámci zákona. Možná proto přišli do klubu Batacan fanoušci, které komentátor listu Slate označil jako bohémské a multikulturní.
Proč ovšem tmaví střelci působící jako živoucí drony, řízené na dálkové ovládání ze vzdálených naftových pouští střední Sýrie, vtrhli právě na koncert EDM se těžko dozvíme. Jsou u Aláha a tedy po smrti. Lze se jen dohadovat, čím vším mohou být arabští fundamentalisté, nebo jejich krutí asasíni v Evropě pohoršeni. Uvažovat, jak k jejich temné zlobě a nenávisti k nám sami napomáháme.
Podivnou přesmyčkou se mi ten drastický střet bohémského života pařížské metropole s orientálními teritorii ex-kolonií spojil se známým fantasmagorickým příběhem o hlasech, linoucích se z pekelných dutin kdesi na dalekém Severu.
Podle hojně citovaných, nikde zcela nepotvrzench zdrojů se v roce 1989 podařilo ruským geologům na poloostrově Kola v murmanské oblasti provrtat pod zemskou kůru do hloubky 12.262 metrů. Původně chtěli udělat do lithosféry díru hloubky 15 kilometrů, ale vyděsili je prý záhadné zvuky, které v hlubině nahráli. Ůdajně narazil vrták na jakousi dutinu s velmi vysokou teplotou. Speciální geofón, používaný k detekci pohybu zemských desek zaznamenal cosi hrůzného. Jistý doktor Dimitrij Azzacov údajně někomu sdělil: „Spustili jsme dolů mikrofon určený k detekci pohybu desek, ale pak jsme slyšeli lidské hlasy jak křičí bolestí! Byli jsme šokováni. Jsem přesvědčen, že jsme se provrtali do pekla. Jako komunista nevěřím v nebe a v Bibli, ale jako vědec teď věřím v peklo“.
https://amightywind.com/hell/aboutsounds.htm
Možná se Západ kvůli své obsesi všechno zabírat pro sebe, akcelerovat a intenzifikovat, od získávání a spotřeby energie k přenosu dat skutečně i metaforicky provrtal do nějakých temných „lovercraftských“ dutin v hlubinách Země? A to, co se odtamtud ozývá není právě přijemné.
