- Inzerce -

P.S. Dopisy Olze Petra Kotíka

Jedním z titulů pražského koncertu Ostravské bandy Petra Kotíka 6.6. v Arše byly Dopisy Olze, hudebně textová skladba s úryvky ze stejnojmenné knihy Václava Havla. Protože jsem byl posluchačem (a členem čtyřčlenného realizačního týmu) prvního uvedení skladby v českém provedení v Anežském klášteře 9.5.1990, zaujal mě posun úlohy vypravěčů.

Kotík se v programu zmiňuje, že při premiéře v dubnu 1989 na Witten festivalu (a taktéž v Praze o měsíc později) účinkovalo ve skladbě pět vypravěčů. Tehdy jsem ve zpravodaji Artfora (červen 1990) popsal úlohu vypravěčů takto: “Nešlo o recitační pásmo z vybraných textů. Každý z  pěti recitátorů, jejichž úkolem bylo civilním projevem číst texty, měl v  ruce partituru s texty a stopky. V partituře byly pečlivě ve vteřinách skladby uvedeny nástupy ke čtení jednotlivých úryvků. Tyto úryvky se překrývaly, vstupovaly do sebe, a naopak se některé vydělovaly k  sólovému sdělení.”

Tady právě nacházím významný posun v uvádění zúženém na dva vypravěče. Zaprvé, text se stal srozumitelnější, což se domnívám, že nebylo původním účelem. S pěti vypravěči se text stával více zvukovou – slovní koláží, v níž se posluchač orientoval spíše pocitově. Do mozku mu vstupovaly jen náhodné úryvky a čtení textu vnímal podobně jako hudbu – jako jakýsi „slovní dixieland“. Tehdy jsem se pochopil, že Kotíkovi záměrně nešlo o přílišnou srozumitelnost. Zúžením na dva vypravěče se naopak přiblížil k tomu, čemu původně bránil – k recitačnímu pásmu. K  témuž napomohla další věc. Tehdy recitátory (většinou herce z TV dabingu) proklínal, že se snaží text dramatizovat, hrát, že naopak mají podávat text zcela civilně, až nezúčastněně vůči vnějšku. Bylo to logické, protože to mělo evokovat duševní stav pisatele sedícího v cele, uzavřeného během psaní do sebe s uměle vytvořenou stěnou před svými nevybranými spolubydlícími, uzavřený do vlastního světa. Vím, o čem mluvím, mám s tím osobní zkušenost, proto jsem Kotíkovu nápadu rozuměl. Když jsem nyní slyšel pouhé dva recitátory jak text hrají, dramatizují, což bylo obzvláště nepříjemné u Jana Třísky, kterému byla svěřen přednes v češtině, začal jsem mít nelibý pocit, že Kotík se touto úpravou snaží zbytečně vyjít vstříc publiku. Původní úmysl se více méně vytratil.

Pro doplnění obsazení The S.E.M. Ensemble při pražské premiéře 1990: Petr Kotík, flétna, Ben Neill, mutantrumpet, Chris Nappi, kytara, perkuse, Thomas Bruns, kytara, Joseph Kubera, klavír, klávesy.


Marian Palla: Na hudbě není důležité, co zazní a jestli vůbec

Když jsem se měl učit, tak jsem hrál, a když jsem se dostal na konzervatoř, tak jsem zase maloval. Teď mě napadá, co budu dělat, až tu nebudu, uvažuje moravský umělec.

Může být krize krásná?

V Kampusu Hybernská bude ve středu a čtvrtek prostor pro hudbu, zvuk a udržitelnost.

Dlouhé stíny, odcházející světlo a skicář nočních můr Davida Tibeta

Do Prahy se v listopadu vracejí Current 93. Po osmnácti letech vystoupí v kostele sv. Šimona a Judy.

Kytara řítící se z kopce

Marc Ribot hvězdou třídenního festivalu v Labské filharmonii.

Zkouška sirén: Caligula jako opera?

Nová podoba skandálního bijáku drží pohromadě hudbou. 

faust z Berlína

Bubeník Werner Zappi Diermaier dovedl novou sestavu krautrockových legend Faust k druhému albu. Přizval k tomu členy Einstürzende Neubauten i die ANGEL.

Udržitelnost, improvizace i umělá inteligence

Projekt Sustain v Hybernské pokračuje.

Třicet let v zajetí hluku

Radek Kopel o zvukovém proudu jednoho gruntu a řady jmen.

Hermovo ucho – S patosem v srdci

Brno Contemporary Orchestra zahájil novou sezónu koncertem na téma „Kardio“.

Hudební Grand Prix v Monte Carlu

Intonarumori ve městě posedlém automobily – premiéra Luciana Chessy.