- Inzerce -

Particip č. 178

Inženýrský duch, porozumění materiálu a významu tvarů charakterizuje ostravské trojhalí, ne bezvýznamný zbytek někdejšího průmyslového komplexu Karoliny. Léta zanedbávaný, dnes rekonstruovaný architektem Josefem Pleskotem do podoby víceúčelového prostoru. Zastřešené náměstí, jak je také někdy tento monumentální železo-sklo-betonový prostor nazýván, si teprve hledá svou tvář, své možnosti a uplatnění. Už dnes se zdá, že bruslaři v něm naleznou větší uspokojení, než návštěvníci hudby vyžadující ozvučení.

V letních měsících dostala od kurátora a šéfa Galerie města Ostravy Marka Pokorného příležitost uchopit prostor haly výrazná postava současného vizuálního umění, Tomáš Vaněk. Naplnil jej jízdou na motocyklu, rojem včel, milujícím se párem, koňmi a jinými ději, které bychom si s daným prostorem většinou neměli důvod spojovat. Z jednoduchých charakteristických činností zůstaly pro návštěvníka stopy v podobě zvukových binaurálních nahrávek rozmístěných v celém prostoru haly. Technologie binaurálních nahrávek poskytuje posluchači doslova neuvěřitelný pocit věrohodnosti záznamu. Stojíte se sluchátky na uších a přímo zakoušíte konkrétní děje. Ohlížíte se za hlasem, uskakujete jedoucí motorce, za zády cítíte rány práskajícího biče… Mnozí z návštěvníků a posluchačů nahrávek dějů nenápadně patřících do prostoru haly mají pocit, že nic neslyší. Mají za to, že děje a zvuky je doprovázející, se odehrávají právě teď, že slyší jen své okolí. Podobně jako projevy výtvarného hyperrealismu vytvářejí i binaurální nahrávky dojem skutečnosti skutečnější, zostřenější, než je ta přirozená, neartificiální. Ve Vaňkových nahrávkách vnímáme zvukový příběh v ostrých konturách dokonale se odehrávající v místě kolem nás. Nejedná se o zvuk samotný, ale spíše o prostorový děj, který nás vzrušuje svou naléhavostí, časovou proměnlivostí, příběhovostí. Je to ale jako stát uprostřed dění se zavázanýma očima, jako být odstřihnut od vizuálních projevů a omezit skutečnost jen na její zvukový aspekt. Izolovaně zkoumat zvukový projev reality nás může vést směrem, kde si nejsme jisti, kde můžeme poznat něco nového. Vaněk na rozdíl od soudobého zvukového umění váže svůj zvuk velmi těsně k probíhajícím činnostem. Slyšíme zvuky zcela konkrétní a doslova bezprostředně vyjadřující děj. Ale na rozdíl od hudby a zvukového umění jsou příběhem plynoucím z původní utilitární činnosti, na rozdíl od zvukového dokumentu jsou příliš fyzické, a skutečné, zdůrazňující prostorově-zvukový příběh. Vaňkovy instalace nejsou autonomním zvukem ani stopou něčeho, jsou jakýmsi novým žánrem na hranici zvuku a jeho vnímání skrze prostor, pohyb a konkrétní činnost, ke které se vztahují, na kterou odkazují. Z estetického hlediska je důležitá samotná kvalita zvuku. Vaněk návštěvníkovi nabízí jasné, konkrétní zvuky jako práskání bičem, vrčivý zvuk motorů, klapot koňských kopyt, bzučení včelího roje, ale také často zvuky předem neorganizované náhodné, méně jasné, méně ostré, např. kontakt maminky s dítětem v kočárku, blízkost milujícího se páru, chůze a drobná činnost zaměstnanců haly atd. Jednotlivé zvukové události jsou instalovány v prostoru rozlehlé haly na dvanácti místech a nabízejí tak návštěvníkům možnost představování a zvažování jednotlivých zvukových příběhů v souvislosti celého prostoru nejen lineárně, jak jdou po sobě, ale především prostorově s možností vytvářet si plastickou variabilitu nejrůznějších narativních kontextů. Okamžitá fascinace hyperrealistickým obrazem byla po jisté době vystřídána zklidněním emotivních postojů a bylo zapotřebí nacházet hlubší zdůvodnění takto zostřeného vidění. I binaurální technika, a je to „jen“ či jen technika, ztratí po čase svou prvotní přitažlivost. Toho si je Vaněk jistě vědom a také z toho důvodu nezůstává jen u primárního okouzlení, ale pracuje s dalšími významy. Tomáše Vaněk, programově předkládající svému vnímateli „jen“ jakési přítomné vizuální, ale taky akustické momenty, participy, aby si je sám zařadil do pohybu svého myšlení, svým zvukovým konceptem v prostoru ostravského trojhalí jednoznačně obstál. Vytvořil dílo nehmotné, ale na druhou stranu monumentální, čisté a jednoduché, ale taky velmi různorodé, bizarní a působivé.

Tomáš Vaněk / Particip č. 178
14.8. – 30.9. 2014
Galerie města Ostravy, Multifunkční aula Gong 


Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.

Hermovo ucho – Hudba v Plošinách

Kde končí refrén a kde začíná hudba? K dvojímu výročí Gillesa Deleuze.