Volně se prolínající hudební vrstvy, jejichž vzájemná závislost kolísá od přesné koordinace po úplnou volnost – taková je stručná charakteristika nové skladby Hanuše Bartoně nazvané Bezčasí. Orchestr Berg provedl její světovou premiéru minulý týden ve čtvrtek v pražském evangelickém kostele U Salvátora.
Bartoň ve své novince využívá možností přesně zapsané, otevřené i prostorové kompozice. Činí tak na nepříliš dlouhé hudební ploše přibližně deseti minut, do kterých koncentruje řadu zvratů. Pokud sám autor tvrdí, že vývoj skladby je jen předstíraný a kompozice je ve skutečnosti stále stejná, je to velmi trefné. Neznamená to ovšem, že by Bezčasí bylo nudné – spíš do sebe posluchače vtáhne a po dobu svého trvání ho nepustí. Titul skladby není samoúčelnou hříčkou, čas v rafinované „stejnosti“ kompozice opravdu zdánlivě zmizí a vzbuzuje dojem, že jde stále vpřed a zároveň přešlapuje na místě. Tempový předpis adagio (56 bpm) je pouze orientačním východiskem, které by se ze samotného poslechu jen těžko odhadovalo.
Autor napsal skladbu Bezčasí pro komorní soubor, který dělí na čtyři části. První z nich obsahuje cimbál, altovou flétnu, fagot a smyčce po jednom. Tato skupina je umístěná normálně čelem k publiku, zatímco druhá má být umístěná tak, aby vznikl přesvědčivý prostorový efekt. Tuto druhou skupinu tvoří lesní roh, B trubka, pozoun, eufonium a bicí (hit-hat, činel, bonga, tom-tom a kopák). Linka bicích nástrojů je do určité míry nezávislá na ostatních. Poslední dva segmenty tvoří samostatní hráči na klarinet a hoboj, kteří hrají samostatně, ale ve vzájemné koordinaci – hráči mají být rozmístěni daleko od sebe, ale tak, aby na sebe viděli. Nejedná se ovšem o sólisty v pravém slova smyslu: oba hlasy jsou úzce provázané mezi sebou a společně tvoří jednu z vrstev celé kompozice, takže se dá jen těžko mluvit o sólech s doprovodem.
Hoboj a klarinet mají svoje party částečně improvizované a rozdělené do pěti úseků – první dva z nich, označené S1 a S2, se opakují s požadavkem změn tónových výšek, artikulace i frázování. V partituře jsou party hoboje a klarinetu také jen graficky naznačeny, aby hráči mohli dostat v pravou chvíli příslušný pokyn od dirigenta. Výjimkou je krátká část S4, která je koordinovaná se zbytkem ansámblu a přesně vypsaná také v partituře. Dvě ansámblové skupiny se při hraní vesměs střídají – obvykle jedna hraje, a druhá mlčí. Přesně dodržená partitura a příznivá akustika by měly vytvořit plynulé přechody mezi oběma skupinami. Při provedení U Salvatora se tyto návaznosti dařily a zvuk skupiny umístěné u oltáře se krásně potkával i vázal se žesti umístěnými na kůru.
Hned úvodní takty Bezčasí naznačují, že charakteristikou celé skladby je zvlněný a místy také rytmicky lehce rozmlžený pohyb – zde mezi houslemi a violou v devátém taktu. Silná čára na horní „osnově“ naznačuje, že hoboj a klarinet už v této chvíli hrají (poprvé nastoupily o takt dříve). Skupina nástrojů umístěná před publikem je aktivní od začátku.
Těsně před nástupem druhé části společného pásma hoboje a klarinetu se ozývá skupina nástrojů umístěná za publikem, zatímco skupina vpředu zmlkla. Bicí vytvářejí další osamostatněnou linii. Viz pokyn „Ritenuto nezávisle na orchestru rozložit plynule během celého úseku. Vyšší bongo vždy 4 dvaatřicetiny, nižší bongo postupně přidávat počet úderů, maximálně 2.“
Přechod mezi první a druhou skupinou nástrojů provázaný osamostatněnou linkou bicích.
První část partů hoboje a klarinetu se od 87. taktu opakuje, zároveň s nimi hraje stejná skupina nástrojů jako při prvním uvedení. Jejich party jsou ale značně odlišné (viz první ukázka).
Tři vypsané takty hoboje a klarinetu dávají alespoň letmou představu způsobu, jak jsou hlasy obou nástrojů vedeny. Nevážou se na sebe sice vždy tak přísně jako v tomto úseku, ale těžko je lze někdy zcela oddělit. Jejich melodie působí v ostatních, časově rozlehlejších částech až „nekonečným“ dojmem. Je tomu tak i v bezprostředně navazující, páté části jejich partů, v nichž celá skladba spíše zanikne, než skončí v „dynamickém unisonu“ s bicími.
Hanuš Bartoň o Bezčasí v úvodu partitury napsal: „Bezčasí předstírá vývoj, ale ve skutečnosti vše zůstává pořád stejné. Vzruchy a vrásnění existují jen v daném okamžiku, přicházejí a odcházejí zdánlivě nahodile, na další vývoj nemají vliv. Ten je založen na dekonstruované pozdně romantické harmonii, jejíž akordy jsou vytrženy z kontextu a znovu poskládány quasi náhodným způsobem. Stejná nahodilost je základem rytmického členění, jednotlivých nástrojů i sledu akordů a jejich délek. Soubor je rozdělen do dvou skupin nástrojů, které tvoří doprovod sólistů – hoboje a klarinetu. Sóla se snaží vytvořit vnímatelnou vývojovou logiku, klasické fráze a hrají občas souvislé melodie a náznaky motivů.“
Bartoňovo Bezčasí hrál Orchestr Berg pod vedením Petra Vrábela jako první část programu, poté následovala česká premiéra rozsáhlé kompozice Tongue of the Invisible australské skladatelky Lizy Lim na texty perského básníka Háfize.
Hanuš Bartoň: Bezčasí. Orchestr Berg, dirigent Peter Vrábel, 13. srpna 2020, kostel U Salvátora (Salvátorská 1), Praha.