Jednou ze čtyř světových premiér letošního ročníku festivalu Pražské jaro byl Atlas mraků skladatelky Jany Vöröšové. Devítiminutovou komorní skladbu provedl Bohemia Saxophone Quartet s akordeonistkou Janou Bezpalcovou 26. května 2019 v Anežském klášteře.
Vöröšová minulý rok zvítězila ve skladatelské soutěži České filharmonie společně s Matoušem Hejlem a Adriánem Demočem. Premiéra na Pražském jaru je pro ni dalším krokem na „velká“ jeviště, i když se v případě Atlasu mraků jedná o nepříliš rozsáhlou skladbu. Dramaturgie večera ji zařadila do programu akcentujícího především tvorbu minimalisty Michaela Nymana. Atlas mraků tvořil jeden ze dvou českých předělů mezi třemi Nymanovými věcmi, tím druhým byla kompozice Veni Creator Spiritus skladatele Petra Grahama.
Skladba Atlas mraků svým názvem svádí k myšlence, že u jejího zrodu stála inspirace stejnojmenným filmem režiséra Toma Tykwera z roku 2012. Skladatelka ale podle vlastních slov pracovala na svém Atlasu zcela nezávisle a Tykwerův film ani neznala. Souvislost mezi hudbou a filmem tedy žádná není, ale mohla by být – a to dokonce bez vymýšlení falešných asociací. Podtitul filmu Alles ist verbunden – Všechno je provázáno by se totiž ke kompozici Jany Vöröšové hodil zcela nepochybně, i když se jedná velmi často o souvislosti, které má posluchač více tušit než analyzovat.
Titul Atlas mraků by mohl vzbudit vzdálenou aluzi také na Atlas Eclipticalis Johna Cage, ale zde už není vůbec žádná podobnost. Jemná – a jistě zcela nezamýšlená – souvislost autorských záměrů se dá vytušit spíš směrem k Petru Baklovi a jeho skladbě Elsewhere, u které autor doporučuje publiku: „Poslouchejte, jako byste pozorovali oblaka.“ Vöröšová ale pracuje s hudbou zcela jiným způsobem a princip podobný tomu, který Bakla doporučuje posluchačům, uvádí jako východisko své skladatelské práce: „Pozorování mraků nabízí jednoduchý a intenzivní zážitek. Stačí zvednout hlavu a můžu se kochat.“
Skladbu tvoří proud několika hlasů, které plynou souběžně, potom se takřka chaoticky převalují jeden přes druhý, volné souvislosti mezi nimi se objevují a zase někam mizí. Potom zachytí jednotný směr a odplují do dálky. K hlasové struktuře tu patří také jistý hédonismus, který si celý proces užívá, libuje si ve vyvolávání asociací a svádí k mimohudebním výkladům. Autorka pracuje primárně s ušlechtilým zvukem saxofonů, k nimž se přidává akordeon spíš jako další dechový než harmonický nástroj. V zásadě se jedná o skladbu pro šest až osm hlasů.
Perkusivní zvuky klapek i kláves a profukování nástrojů naprázdno používá Vöröšová jako běžný zvukový prostředek současnosti, který balancuje na hraně klišé. O dost větší a překvapivější klišé ale bylo předpremiérové připomínání drsného zvuku saxofonů či jazzových asociací na tento nástroj. Obojí samozřejmě existuje a zvuk saxofonu je z podstaty lehce zaostřený, ale příkladů použití saxofonů jako vytříbeně znějících dechových nástrojů v komponované hudbě také není málo už od časů Hectora Berlioze. Navíc Bohemia Saxophone Quartet umí pracovat se zvukem svých nástrojů od absolutně čistého až k „chraptivým“ zvukům evokujícím jazz a jiné žánry.
Instrumentace Atlasu mraků vyžaduje akordeon, dále soprán- a tenorsaxofon laděný v B a alt- a barytonsaxofon v Es. Výchozí tempo je stanoveno na 60 bpm a další tempový údaj už se v celé partituře neobjevuje – pohyb skladby se proměňuje především s proměnlivým způsobem vedení hlasů. Skladba začíná zmíněným klapáním a profukováním nástrojů.
Na rozdíl od širokého a neměnného tempa se detailně proměňuje dynamika. Nástroje začínají místo profukování intonovat, akordeon naznačí harmonickou strukturu.
Z té se ale vyklube spíš dron, který se pomalu proměňuje a přidávají se k němu i saxofony.
Rozvíjející se souzvuk už začíná působit poněkud uspávajícím dojmem, když se v 55. taktu najednou rozpadne a skladba se úplně promění – v této chvíli je někde za první třetinou trvání.
Atlas mraků nepřestává plynout, ale trhá se na jednotlivé tóny ve vzájemně se provokujících hlasech. Pocit kontinuity podporuje akordeon.
Kontrastním prvkem jsou pasáže složené z krátkých a rychlých melodických oblouků, zvukové nárazy vnášejí do skladby multifonie saxofonů.
Atlas mraků se tohoto principu drží až k úplnému závěru, pouze v posledních šesti taktech se nástroje vrátí k profukovaným a perkusivním zvukům, a skladba skončí doztracena.
O premiérovém provedení Atlasu mraků napsal Jan Borek v časopisu Harmonie: „Kontrolovaný chaos jednotlivých tónů punktualisticky rozházených mezi hráče i vrstvených melodických pásem fungoval díky přesné souhře ansámblu velmi dobře. Nejlepší část Atlasu mraků ale přišla až po disonantní mezifrázi: rozvlněná melodie hlavního motivu, ve vlnách přecházející mezi nástroji skvěle scelovala a zároveň rozhoupávala celkový zvuk. Pečlivě prokomponovaná část bohužel netrvala moc dlouho a záhy se dostavil závěr s navracejícími se profuky. Atlas mraků by si jistě zasloužil stopáž delší než necelých devět minut.“
Jana Vöröšová: Atlas mraků. Skladba pro saxofonové kvarteto a akordeon na objednávku festivalu Pražské jaro. Bohemia Saxophone Quartet (Pavel Fiedler – soprán-, Antonín Mühlhansl – alt-, Pavel Škrna – tenor-, Kateřina Pavlíková – barytonsaxofon), Jana Bezpalcová – akordeon. Světová premiéra 26. 5. 2019, Praha, Anežský klášter.