„Zrození je inspirované vznikem čehokoliv kolem nás a jeho následným zánikem, odchodem – především zrozením člověka jako obrazu Božího.“ Metaforicky je možné se na skladbu dívat i jako na hudební obraz „zrození vystudované skladatelky“.
Skladatelka Markéta Brothánková kráčí po duchovní cestě při pohledu zvenku možná trošku klikatě, ale cítí se v jejích mantinelech zřejmě nejlépe, a to už od konzervatoře. Svědčí o tom i její skladba Zrození, která měla premiéru 21. února 2019 v brněnském Besedním domě. Hrála Moravská filharmonie Olomouc pod vedením Roberta Ferrera.
Metaforicky je možné se na skladbu dívat i jako na hudební obraz „zrození vystudované skladatelky“. Jedná se totiž o absolventskou kompozici, kterou Brothánková završila magisterské studium na Janáčkově akademii múzických umění ve třídě Martina Smolky. Skladatelka sama hovoří o skladbě výhradně v duchovních, a ze všeho nejspíš v křesťanských souvislostech, ale posluchače k tomu může dovést i hudba samotná. Úvodní část skladby se natolik zřetelně hlásí k Arvo Pärtovi, že posluchače snadno navede i k jeho duchovním přesahům.
Markéta Brothánková na sebe poprvé výrazněji upozornila ještě pod svým rodným jménem Husková skladbou Meditace na tři světla, kterou v roce 2014 absolvovala brněnskou konzervatoř. Skladba byla inspirovaná buddhismem Diamantové cesty a patřilo k ní – stejně jako ke Zrození – také programní a vysvětlující průvodní slovo autorky. Především se ale jednalo o solidně napsanou věc, která už naznačovala to, co přineslo aktuální Zrození ve vyspělejší formě – koncentrovaný výraz, úspornou a pečlivou práci s hudebními myšlenkami, sklony k průzračnému zvuku a sdělnosti. A samozřejmě onen duchovní obsah, jenže tentokrát už spíš křesťanský – proto ta zmínka o jisté klikatosti duchovního směřování. Zrození tedy nastavuje jakési východisko také pro nehudební debaty, ale ty už sem nepatří. A jeho hudba není na programních výkladech nutně závislá.
Zrození je jednovětá skladba pro velký symfonický orchestr. Dřevěné i žesťové dechové nástroje jsou s výjimkou tuby všechny obsazeny po třech, včetně lesních rohů. Velké obsazení ale dospívá k velkému zvuku pomalu a skladatelka s ním zachází velmi obezřetně. Jde jí spíš o vytváření charakteristických barev než nepřehledných struktur zahlcujících uši. K tomu přispívají i smyčce dělené do více skupin – housle až do pěti, violy a violoncella do dvou.
Skladatelka ale stejně jako s barvou pracuje také s výrazným melodickým materiálem a během cca dvaceti tří minut trvání skladby postupně uvádí množství charakteristických motivů. Zrození je formálně jednovětá kompozice, ale skládá se ze šesti částí, které kontrastují barevně i tematicky. Při práci s barvou i motivy je zřetelná snaha o přesné vyjádření či snad nastavení hudebního prostoru, který má z orchestru k posluchači doputovat. Měl by to být prostor, ve kterém se lze dobře orientovat, ale není primitivně zjednodušený.
V tom spočívá asi největší riziko, které na sebe Markéta Brothánková ve svém kompozičním směřování bere. Mezi oproštěností a nemístným zjednodušováním vede jen velmi tenká hranice a snadno se může stát, že z ní autor sklouzne na nesprávnou stranu, pokud nemá dostatečné množství trpělivosti, soudnosti a vkusu. A samotnému Zrození by možná prospěl o něco větší důraz na znepokojující prvky – skladba probíhá v místech táhlých souzvuků snad až příliš hladce.
Dynamika Zrození je rozepsaná velmi podrobně a hned v prvních dvaceti taktech se rozkročí mezi ppp a f, v některých taktech jdou dynamické značky po jednotlivých dobách. Proměny dynamiky jsou ale vesměs plynulé – skladba neobsahuje žádné nárazy. A navíc jsou to často také změny jemné – např. p < mp > ppp.
Osu Zrození tvoří melodická linka sólové violy, která skladbu zahajuje a v podstatě celou jí prochází – není ale zcela souvislá a připomíná ponornou řeku. Nikdy ale nevzniká dojem skladby pro sólový nástroj a orchestr. Základní motiv se vrací v obměnách a nabaluje se na něj další hudební materiál, sólová viola posluchači od začátku slouží víc jako ukazatel cesty, než aby na sebe strhávala pozornost.
Skladba se postupně větví do křehké struktury, jemné dozvuky fléten prodlužuje vibrafon rozezvučený smyčcem.
Melodickou iniciativu pak přebírají flétna a housle a jejich lehce se rozpadající unisono, k dosud éterickým perkusím se přidávají rachotivé motivy temple bloků a první drnknutí harfy.
V další části se zvedne tempo z úvodních 60 na 90 bpm, ale skladbu mnohem víc rozhýbou různě husté a „rozfázované“ trylky fléten.
S melodickými vstupy klarinetů, hobojů a fagotů dostává skladba charakter líbezné pastorální idyly.
Zrození se dále zvukově zahušťuje, prosazují se žestě a skladba míří ke svému prvnímu dynamickému vrcholu.
Ten se pak promění do „varhanního“ zvuku, do nějž zasáhnou i zvony.
Opět se vrací sólová viola, které ozvěnou odpovídá klarinet.
Po prodlevě kontrabasů se začnou postupně přidávat dřeva. jejich měkký zvuk postupně houstne a míří k tutti i dalšímu zvukovému vrcholu skladby.
V závěru Zrození nástroje setrvávají v dynamice ffff, ale postupně se vytrácejí. Nakonec zůstanou jen perkuse, které řídnou a zmizí kdesi v nekonečném tichu.
Markéta Brothánková o své skladbě sama řekla: „Zrození pro symfonický orchestr je inspirované vznikem čehokoliv kolem nás a jeho následným zánikem, odchodem – především zrozením člověka jako obrazu Božího. Ke vzniku skladby mě vedla obrovská pokora a fascinace Božím dílem. Její nadčasovou rovinou je zrození po smrti a setkání s Ním. Cesta, která směřuje k jedinému cíli, do Jeho láskyplné náruče. Vše nechávám volně plynout jako přicházející a odcházející myšlenky. Hlavním průvodcem je motiv v sólové viole, který se v různých obměnách navrací, zaniká a opět se rodí. Skladba je rozdělena do několika částí, které lze přímo pojmenovat a to očekávání, růst, narušení, zánik, odcházení, smíření a nové narození tam kdesi, kam nedohlédnu.“