Na hladině Vltavy se zrcadlí paprsky slunce, které k večeru mizí. Pozoruje je český fotograf, malíř, mystik a komunista František Drtikol, jenž se chodívá ztišit na nábřeží. Mizející světlo a slábnoucí zvuk se propojují hned v úvodu libreta opery Světlo na konci tmy, kterou na motivy Drtikolova života i díla napsali libretistka Kateřina Křivánková a skladatel Ondřej Kyas. Zatím jediné uvedení díla se odehrálo koncem loňského prosince v Brně.
Ještě před uvedením opery v brněnské Redutě upozorňovala autorka libreta a režisérka Křivánková, že se nejedná o životopisnou operu. Ústřední postava nemá celé jméno, je to zkrátka Fotograf František. Narážky na jeho úvahy a fotografování prezidenta či skladatele, jímž je bezpochyby Leoš Janáček, jsou však více než průhledné. Drtikola za nimi neodhalí jenom ten, kdo o něm nikdy nic neslyšel. To je však málo pravděpodobné u jednoho z nejznámějších českých fotografů, jehož díla se dobře prodávají i ve světě. Snímek Temné vlny ze sbírky amerického herce Richarda Gerea byl loni v dubnu vydražen za 352,8 tisíc dolarů – to je asi 8 milionů korun.
Libretistka se však od materiálních aspektů tvorby i životopisných reálií hleděla spíš odstřihnout. Použila jen minimum citátů z Drtikolovy korespondence, většinou se spolehla na svůj autorský text. Přejmenováním konkrétní osobnosti na všeobecného Fotografa se vyhnula pozdějšímu poukazování na nesrovnalosti s reálnou předlohou. Také si ale uvolnila ruce, aby mohla psát jen o tom, co se jí hodí. Věnuje se tedy pouze uměleckému dílu a takřka úplně při tom opomíjí Drtikolovu mystickou cestu bizarně kombinovanou s členstvím v komunistické straně.
Důležité je pro ni jen čisté, nebo spíš uměle očišťované umění, které se vztahuje pouze k přímým podnětům. Podstatné jsou modelky a modely, kamarádi, vnitřní život a závěrečné prozření. Dokonce i tady, kde se přímo vnucuje říci „osvícení“, se libreto termínu z oblasti duchovního života vyhýbá. K záměru i výsledné práci Křivánkové dodal Kyas jen stručně, že nezhudebňoval Drtikola, ale její libreto. Zdá se, jako by tu byl spíš skladatel ve službách autorky textu než naopak, což v opeře není zdaleka pravidlem. Převedení tématu světla do zvukové podoby pak nabízí řadu variant, jak k samotné hudební práci přistoupit.
Souvislosti mezi obrazem či barvou a zvukem jsou zdrojem pro rozličné tvůrčí počiny i experimenty už takřka dvě století. Kompozice inspirované konkrétními díly či výstavami zanechali Franz Liszt či Modest P. Musorgskij, vztahem barev a hudby se zabýval Alexandr Skrjabin. Jedním z prvních, kdo bezvýhradně přijali „skandální“ revoluci Arnolda Schönberga, byl malíř Vasilij Kandinskij – mimo jiné autor experimentální hry s názvem Žlutý zvuk. Souvislost mezi zvukem a světlem se zdá být samozřejmá – zároveň je ale o dost volnější, než by se mohlo zdát na první pohled. Zvuk je navíc z obou jevů ten „materiálnější“ – na rozdíl od světla potřebuje ke svému šíření nějakou látku.
O světle i zvuku se mnohem snáz píše, než aby se mezi ně kladly pochopitelné paralely v hudebním divadle. A to i v případě inscenace Světla na konci tmy, kde je základním výtvarným prvkem scény motiv vlnění. Téma světla, které operou prochází, však nejspíš vyprovokovalo také použití syntezátorů, které hrají ve zvuku čtyřčlenného ansámblu základní roli. Právě ony vytvářejí zvukový prostor, v němž se pohybuje vše ostatní. V rámci opery představují paradoxně cosi jako éter: fyzika před Einsteinem jej považovala za substanci, v níž se šíří elektromagnetické záření, jehož viditelnou součástí je právě světlo.
Chvějivý zvuk syntezátorů vytváří nosné médium pro Fotografa i tři Múzy, které se převtělují do řady reálných postav. Stávají se postupně Prezidentem, modelkou Lídou, kamarády Josefem, Karlem a Petrem, dále Harmonikářem, Tajemnou dívkou, Skladatelem i Harmonikářem. Do zvukového rámce syntezátorů se jako podpora i opozice přidává variabilní zvuk akordeonu, smyčcové nástroje zastupují housle a violoncello. V komorním obsazení nejsou žádné bicí, Kyas de facto nepoužívá žádné zvuky s ostrým nástupem, světlo jeho hudby je většinou měkké a rozptýlené – jako do galerie.
Partitura Světla na konci tmy nenápadně ilustruje skutečnost, jak daleko může být grafický záznam od výsledného zvuku – a to i v případě, kdy se jedná o regulérně zapsanou hudbu v konvenční notaci.
Kyas hrál při představení na syntezátor sám, o provedení mimo svůj domovský Ensemble Opera Diversa patrně vůbec neuvažoval. K jeho partu totiž není v partituře jediná poznámka o konkrétním typu nástroje – byl to Novation Mininova–, ani o tom, jaké by měl používat zvuky. Styl celé opery prozrazuje také Kyasův paralelní život s alternativní hudbou – především s jeho sólovými projekty, ale také jako člena kapel Květy nebo Mucha.
Křivánková rozčlenila Světlo na konci tmy celkem na dvanáct obrazů: Procházka, Focení prezidenta, Modelka, Večírek s kamarády, Josef v ateliéru, Focení skladatele, Dopisy, Lída v ateliéru, Matějská pouť, Kamarádi v ateliéru, O neopětované lásce a Prozření.
Opera začíná dronem syntezátoru, k němuž se připojí housle a teprve na ně navazuje zpěv. Později se v rámci harmonie nastavené syntezátorem přidá akordeon a společně se smyčci vytváří zvukový prostor pro Fotografův monolog.
Kyasův způsob ztvárnění řeči je střízlivý, je v něm minimum operní stylizace. Hlava státu si však povyskočí hezky vysoko: navzdory tomu, že ji opomenutí ze strany fotografa těší.
Akordeon se převtěluje na zednické piano, hraje hospodské přiznávky ke kamarádskému večírku. Všichni si živě přehazují repliky. Konverzační pasáže má Kyas výborné už od dob dávných minioper.
Trhovkyně vyvolávající „jáábkaaaa, jáábkaaaa“ přichází na scénu hned na začátku. Jako by ale chtěla upozornit, že i ten Janáček se svými nápěvky mluvy musí jednou přijít.
Hudební dramatik přichází až v šestém obrazu. Sice bez nápěvků, ale se smutkem za předčasně zemřelou dcerou a s vášnivým vztahem ke svým operním hrdinkám. Instrumentální ansámbl jede v minimalistickém stylu.
Melodické linie zpěvu se potkávají se syntezátorem stejně jako vysoké s nízkým: schůzka s múzami se koná na Matějské pouti. Sice u labutí, ale pořád jsou to kolotoče.
Tajemství vzniku dobré fotky: obraz musí být v hlavě dřív, než se odrazí v hledáčku. A pak se čeká. Fotograf odkrývá svou metodu, která zahrnuje konkrétní představu i meditační ustrnutí. Také instrumentální složka čeká, strnulá na dlouze držených akordech.
Obraz O neopětované lásce uvádí rozmáchlá a truchlivá melodie sólového violoncella. Na mužský charakter jeho barvy přirozeně naváže zpěv barytonisty uvedený křehkým akordem syntezátoru.
Fotograf František nakonec dospěje k prozření, že tajemná dívka z dávných časů byl on sám. V průběhu opery je pořád jasnější, že všechno kolem sebe vnímá jen skrze sebe a vlastní práci. Všechno je pro něj inspirací a ve všech lidech, s nimiž přichází do styku, se skrývají jeho múzy. Princip, který se značnou dávkou ironie použil Jacques Offenbach v Hoffmannových povídkách, se zde objevuje ve vážném tónu. Ať už proměňující se postavy někdo nazývá múzami, inspirací nebo vnitřním životem, platí zde jedno pravidlo: umělec nic jiného nemá. Je to jediná věc, která mu zůstává věrná a nikdy ho neopustí.
Opera Světlo na konci tmy měla premiéru 28. prosince 2022 v brněnském divadle Reduta. Libreto: Kateřina Křivánková, hudba: Ondřej Kyas, dramaturgie: Hana Hložková. Režie: Kateřina Křivánková, scéna a kostýmy: Sylva Marková, video design: Tomáš Hrůza. Osoby a obsazení – Fotograf František: Aleš Janiga, Múza 1: Hana Kuželová, Múza 2: Aneta Podracká Bendová, Múza 3: Klára Jelínková. Hráli – Ondřej Kyas: syntezátory, Žaneta Vítová: akordeon, Jan Bělohlávek: housle, Iva Wiesnerová – violoncello.