Prosincová premiéra skladby Ondřeje Štochla ve dne stíny, v noci Světlo se konala v kostele U Salvátora na Starém Městě. Prostorovou kompozici pro housle, vibrafon a orchestr tam uvedl Orchestr Berg pod vedením Petera Vrábela, což vzhledem k fungování Bergu vlastně udělalo z celé události běžnou věc. Objednávky a uvádění novinek současných skladatelů si orchestr dal už dávno do popisu práce a zabývá se jimi soustavně. V rámci tvorby Ondřeje Štochla se ale o výjimečnou událost bezpochyby jednalo, i když její dosah a význam ukáže s určitostí až delší časový odstup. ve dne stíny, v noci Světlo ze Štochlova dosavadního směřování nevybočily svým stylem nebo způsobem autorova uvažování. Štochl v nich šel ale zřejmě nejvíc do hloubky a ze své zatím poslední skladby udělal jakýsi souhrn svého dosavadního usilování. Jako by se zastavil na cestě a dlouze se ohlédl. Provedení trvalo celkem asi 45 minut – jedná se tedy o skladbu symfonického rozsahu, ale také symfonické závažnosti.
Slovo „cesta“ zde nepadlo náhodou: pro Ondřeje Štochla hrají východní filosofie zásadní roli a taoismus stál také u zrodu skladby ve dne stíny, v noci Světlo, která je inspirovaná taoistickým oltářem. Každá ze šesti vět je věnovaná jedné z jeho částí: Miska s vodou, Miska s čajem, Miska s rýží, Sluneční svíčka, Měsíční svíčka a Posvátná lampička. Štochl ale ve své kompozici není popisný: hledá k jednotlivým součástem oltáře jejich hudební vyjádření a usiluje o vyvážení protikladů a vyrovnanost čistě hudebními prostředky. Hledá vyvážené vztahy mezi detaily i velkými plochami, krátkými náznaky minimalistických pasáží i témbrovými plochami, rozmístěním hudebníků v prostoru kostela i mezi sólisty. Principy jang a jin získávají konkrétní mnohonásobná vyjádření: mohou se týkat nástroje, skupiny hudebníků, jejich umístění, vzájemného předávání harmonií, ale také charakteristických kvartových a alikvotních řad a způsobu jejich propojování. Tonální vazby jsou spíš klamné a zakrývají pravou podstatu vyrovnanosti, která se za nimi postupně stále víc vyjevuje. Jednotlivé segmenty působí podle taoistického konceptu – tedy takřka nikdy osamoceně. Vzájemně se ovlivňují, mění, podporují a navzdory pokusům o sebeprosazení nakonec splynou.
K samotné inspiraci Ondřej Štochl napsal: „Vyhovuje mi ona neokázalá abstraktnost, s jakou taoistické spisy vypovídají o transcendenci. Přesnost, která ale nechce být konkrétní. Jemná paradoxní logika vystihující mnohé z toho, k čemu směřuji v tvorbě i v životě. Kromě základní knihy taoismu Tao te ťing od Lao c’ mě inspirovaly spisy Čuang-c’ (zejména jeho kapitoly o umění) a hlavně Klasická kniha o dokonalé prázdnotě od Lie-c’.“
V prvních třech větách se principy jang reprezentovaný nejzřetelněji sólovými houslemi i jin reprezentovaný vibrafonem snaží prosadit každý zvlášť, vědomí nutnosti vzájemného propojení nakonec vede k chaosu a neúspěchu. V následujících dvou větách dojde u každého z principů k oproštění od egoismu, který byl v obou dosud přítomen – proto se také jejich spojení nezdařilo. Oba sólové nástroje sice mají své kadence – ty ovšem nesměřují k sebeprosazení, ale k otevřenosti a vzájemnému propojení. K tomu také dojde v poslední větě. Oba sólové nástroje procházejí celou skladbou v napjaté spolupráci, houslistka má předepsaný pohyb také prostorem kostela.
Miska s vodou
První věta vyrůstá z konfrontace sólových nástrojů. Iniciativu mají především jangové housle, která vysílají signály k ostatním. všechny části ansámblu umístěné v kněžišti, na levé i pravé straně kostela a na kůru se postupně zapojují.
Miska s čajem
Fyzická představa o energii jin. Skladba se postupně stává amorfní, uvolňuje se rytmus i celkový tvar. Vibrafon reprezentující jin dostává celkově větší prostor než housle. Narůstají dynamické vlny.
Miska s rýží
Pravidelně se opakující struktura řádu se rozpadá do chaotických ploch. K vyváženosti je potřeba dospět zevnitř, nelze si ji naordinovat nebo poručit zvenku.
Sluneční svíčka
Kytarový souzvuk na začátku má především jinový charakter, který patří ke kvartovým akordům. Postupně se ale dostává do popředí jangový charakter alikvotních řad. Ještě dochází ke konfliktům, ale postupně se oba postupy prolínají do nejednoznačně vyložitelných souzvuků. V partituře je vyznačené i postupné rozsvěcení světla.
Měsíční svíčka
Jangový charakter předchozí věty se překlopí do jinové energie Měsíční svíčky. Ta se zrcadlí v partu kůru a začíná kadence vibrafonu. Vibrafon a housle už nemají jednoznačně jinový a jangový charakter, postupně si je vzájemně půjčují.
Posvátná lampička
Sluneční svíčka a Měsíční svíčka reprezentují duchovní energii jang a jin, nikoli fyzickou. V Posvátné lampičce se obě energie propojí ve výsledné harmonii.
Na závěr ještě citace dvou reflexí premiéry Štochlovy kompozice ve dne stíny, v noci Světlo na koncertě 5. prosince 2017 v kostele U Salvátora. Jako první hrál Orchestr Berg kompozici Kruh čínského skladateleTan Duna, který do jejího provedení zapojuje i publikum.
Lucie Maloveská v Harmonii online mimo jiné napsala: „…Chvějivý začátek skladby, ve kterém se do tichého prostoru roztroušeně ozývají jednotlivé nástroje, by tak vyzněl snad ještě magičtěji. Dun ve své kompozici brilantně pracuje s orchestrem. Každý hráč má celkem jasně vyčleněnou roli, která dokonale zapadá do jednoty, jakési zvukové hmoty, zcela pohlcující vše okolo sebe.
Jak je u Štochla zvykem, skladba ani ve svých nejexponovanějších úsecích není tíživá a neuvádí posluchače do pocitu bezvýchodnosti. Právě naopak, nastavuje sice problém, ale nabízí i jeho řešení. Na skutečně znamenité interpretaci měli obrovskou zásluhu sólisté. Nakonec, autor sám uvádí, že si je zvolil velmi svědomitě… …Celku však opět vévodila kompaktnost zvuku orchestru a sólistů. Skladba byla skutečně fascinujícím zážitkem.“
Na druhém místě autor tohoto textu a jeho facebookový status ze 7. prosince: „Premiéru Štochlovy kompozice ve dne stíny, v noci Světlo provedl Orchestr Berg v kostele U Salvátora. Tiše nekompromisní hudba do sebe člověka úplně vtáhla. Velký symfonický rozsah jí sedl, po stránce hudební dramaturgie byli výborně vyvážení sólisté s ansámblem. Kompozice velmi vzdáleně připomínala concerto grosso – sólisté i ansámbl byli výrazně odlišení, ale zároveň logicky provázaní. Houslistka Tereza Horáková je opravdu talent – zatím ještě nezkažený „klasickou uměřeností“ –, Martin Opršál na bicí potvrdil svoje kvality. Nastudování bylo celkově pečlivé, bez zřetelných premiérových nejistot.
Celé provedení se pěkně odrazilo od Tan Duna. Toho mám už dlouho za autora poněkud povrchních skladeb, které připomínají spíš těkavost a líbivost new age než opravdový ponor do podstaty věcí… …Na koncertě Tan Dun vytvořil kontrast pro srovnání, ve kterém ho provedení Štochlovy skladby úplně vymazalo z paměti. Člověk si vlastně těžko vzpomínal, že se před jeho skladbou taky něco hrálo.
Z programu koncertu byla vyřazená původně plánovaná skladba Bernharda Langa. Výpadek byl nakonec ku prospěchu věci – její zařazení na mě působilo záhadně už při čtení programu. Jak mám Langovu hudbu rád, sem by nejspíš vůbec nezapadla.“