Paul Rutherford Trio: Gheim
Emanem (www.emanemdisc.com)
Paul Rutherford bývá nejčastěji spojován s projektem Iskra 1903, který s ním sdíleli Philipp Wachsmann a Bary Guy. To ovšem neznamená, že by ve stínu jiskrné aliance mělo zaostávat další trio tohoto výrazného trombonisty, k jehož působení se vrací emanemská kolekce Gheim, zachycující (pod číslem 5034) koncertní vystoupení na bracknellském jazzovém festivalu ze druhého července 1983 a tři londýnské studiové nahrávky, datované 12. prosincem téhož roku.
Rutherford má v obou případech po svém boku neméně zkušené improvizátory – kontrabasistu Paula Rogerse a bubeníka Nigela Morrise. Hned v počátečním více než čtyřiatřicetiminutovém exkurzu nás zaujme samozřejmá a „snesitelná lehkost bytí“, jaká vyzařuje z Rutherfordova projevu, probíravě „lehkovážná“, nicméně vévodivě a na(d)sazeně mudrující. Tento nepřetržitě rozvolněný a uvolňující, soustředěně rozprávkářský projev podplétají Rogers a Morris rytmickým síťovím, kdy kontinuální basa vše podbručuje a bicí až extravagantně přískokově nahrnují podklad a odbíjivost, ale občas si docela samozřejmě a nikoli zbytně zasólují, přičemž zejména vybrušovaná basa si inventivně zaperpetuálničí, což trombón laskavě připepřuje. Vzniká tak pozoruhodný dialog až trialog, ve kterém si nástroje (za průklestnosti bicích) vše společně vyříkávají, dovedou také zvýšit „hlas“, rozparádit se, aniž se dostanou do křeče. I jejich rozchvatnění je načepýřené a v podstatě neútočné, sdělně vyznívají rovněž drobné zvukové krkolomnosti, takže sled „děje“ probíhá nikoli přes překážky, nýbrž bez překážek, uvážlivě, i když (přitlumeně) barvitě, jemně vystupňovávaně a rozvolňovaně. Hudebníci nemíní oslňovat, jako by chtěli vypovědět, že toto hraní patří k jejich každodennosti, přes výmyky z pravidelné rytmičnosti působí až bukolicky, zavádějí posluchače prostě do svého světa, polotajemného, polodráždivého, napůl výbušného a napůl konejšivého, a docela samozřejmě se dobírají stále neobvyklejších zvukových kombinací. Tento ráz přechází nejenom do druhé části festivalového záznamu, která je zprvu soumračně plašná, ale jejíž intenzita se znásobuje společně s pólováním souvztažností trojzvučení, při němž nikdo nezůstává ani na chvíli stranou; všichni si totiž pohrávají s proměnami od lehkonohé tanečnosti po vervu, která nespadne nikdy do humpoláckosti. Třepetavost i nádešnost trombónu občas Morris procymbáluje nebo zádušně promlkává, což kvituje Rogers, který dokáže překlenout předěly mezi proměnami.
Obdobně zdánlivě nevzrušeně, každopádně nenarušovaně, ale vzrušivě působí i studiové záznamy, zprvu hladivě přemýšlivé a vymýšlivé, postupně však vyrukovávající se zvukovými špílci, při nichž je trombónová vedoucí linka obestřena rytmickým nahlučováním. Trojice působí ještě sehraněji, srostitěji, nežli ve festivalové nahrávce, basa je hloubavá, usebraná, výřečná a nedovolí, aby někde vznikl prázdný prostor, bicí ji doplňují takřka samohybným přitvrzováním. Řečeno lapidárně: rytmika neustále reaguje na trombón, trombón zase reaguje na rytmiku, což i při občasné navrátivosti motivů nepůsobí oposlouchaně, protože se tak děje vždy v jiných souvislostech a s odlišnými reakcemi jednotlivých hudebníků. Oproti tvrzení některých kritiků v tom necítím humor, ale pohodovost. Hledačsky nejneobvykleji, až záludněji působí Crontak, kde nad rozvířenější podkladností rytmiky poletuje trombón naprosto spokojeně, sebejistě a výrazně. Hudebníci se protýkají takřka v každé peripetii s novou vervou, přitom mi nepřipadá, že by něco chtěli záměrně objevovat, pouze se posunují do jiných rovin a užívají si jejich zákrutů – výbušně i pozamykaně. Do samotného závěru pak Rutherfod nastupuje s euphoniem, což jeho projev nepromění, pouze zvukově poněkud prohloubí. Dohromadnost tria setrvává, chvátavost se nepromění v uchvátanost, stáložárná pohoda působí i při „třeskutější“ hbitosti, promítavostní rozhlučování včetně jemných zákvilností nepůsobí jako naroubovanost.
Martin Davidson na svém Emanemu v poslední době rezignoval na současnost. Je však třeba uznat, že ani návraty k dnes už legendární minulosti britské improvizační enklávy neztratily nic na své přitažlivosti. A takto lze hodnotit i tento příspěvek z osmdesátých let minulého století. Jeho objevitelská samozřejmost je totiž neustále inspirující.
