Mezinárodní hudební festival Angelica, který se koná v italské Boloni, patřil odedávna (určitě od roku 1991) k mým favoritům – zejména v té době, kdy vycházely průřezy jeho konáním. Proto jsem uvítal záznam koncertu z Centro di Ricerca Musicale v Teatro San Leonardo s datem 8. května 2011, i když se objevil až letos. Ovšem nejen proto. Obsazení na CD Nessuno je totiž pro každého příznivce jiné hudby přímo pohádkové: Pauline Oliveros s akordeonem, Roscoe Mitchell s altkou, sopránkou a flétnou, John Tilbury u klavíru a Wadada Leo Smith s trubkou, tedy čtveřice naprosto osobitých a svérázných hudebníků, kteří psali/píší dějiny současné nekonformní muziky. Čtveřice progresivních avantgardistů, jejichž rešerše se pohybují mezi Art Ensemble of Chicago, AMM, Deep Listening Band a Yo Miles (řečeno i pojato lapidárně). Jsou to prostě čtyři nezávislé, v mnohém dokonce protikladné vrcholy/sopky avantgardní hudby. A improvizace. Improvizační enklávy jsou dnes ve svém zenitu, přičemž jejich delty jsou zcela rozmanité. Ovšem seskupení Oliveros-Mitchell-Tilbury-Smith je snad to nejodlišnější, na jaké dnes můžeme narazit. Naskýtá se totiž otázka, zda vůbec mohou solitéry tohoto typu najít společnou řeč. Zda se nebudou pouze vzájemně vymykat a unikat jednolitějšímu zastřešení. Ano, Nessuno je čtyřsólovostní album, každý ze zúčastněných tu má svůj vlastní chodníček, jenomže ty se neustále stýkají, protínají, každý ví, kdy má přijít se svou troškou do pomyslného mlýna, aby se s ostatními natrefil v pravý čas na pravém místě, aby znásobil celkové vyznění.
Buďme konkrétní. Koncert je rozdělen do dvou částí s přídavkem. Ta první, téměř jedenatřicetiminutová část, začíná křehounce, s nahmatávanou zadýchaností, tón po tónu tu vyťukává Tilbury a ostatní se přidávají jednotlivými tóny i celými kadencemi a prolínají se do bezbřehé táhlosti, Smith přebírá nad klavírem jemné nadsazení, prolátávaně se vtírá Mitchell a celé seskupení je pojednou rozobjímané, prohřmívané, s jemným zahučinlivým katarzováním, podfrázované drobnými výkyvy a potrhlůstkami. Dění spěje do zašmodrchovaných vyčleňovánek a poletávek, a toto neustálé spění, podtrhované klavírními vkyvy a zádrhelnostmi akordeonu, se posouvá s prskoletností, odměřovanou nicméně na lékárnických vážkách. Vlastně ani tak nejde o obvyklou souhru, nýbrž o souhraní a protihraní, podbíjeně zabočované, vymykavé i zamykavé. Přitom z této různorodosti vzniká jeden proud. Ten sestává z prozurčování čtyř pramínků, (po)zastavovaných, (po)souvavých, je to chvějně naznačovaná tekutá hladina, pohrávavě i zahrávavě prokládaná (Oliveros), pauzírovaně úlitbová, přeskočně zavdávavá, ligotavě vláčná, bezbřeze zabourávaná (Smith), protahovaně mrskutá, záhřešně rozemnutá a rozhřímaná, plná neustálého vyčkávání, očekávání. Vše je v neustálém pohybu/poryvu, v dusnivém i klokotícím vlnění, v propínavě prodíraném zapohrávání, přebíravém výstřelkování a podbíravém vytěkávání. Všichni si předávají míčky tónů, odpovídají si i se zpovídají, prosakují i zatékají do zátřesknivého horoucnění, prodrkotávaného rozmlžování, vřískavého nabodeníčkování. Připadá mí, jako kdyby v nastalé tlačenici troubila naráz všechna auta, ale jenom chvilku, protože ze skrumáže její účastníci vyklouznou do smířlivosti a útlumně dospějí až do posmutnělostní tečky. A do jednapadesátivteřinového potlesku.
Druhá část, tentokráte takřka čtyřicetiminutová, navazuje značně totožně. Z naprostého ztišení vytryskávají jednotlivé tóny, parírují si i vzájemně oponují, s úsečnou gradací vyznívají do shluků, ve kterých hudebníci na sebe reagují i se (pro)míjejí, otálivě zátržkují, zapošívaně se mísí, zneklidňovaně vykvilují, zarputile zakolesňují, znenáhlovaně z(a)drhávají. Celá dlouhá pasáž je plná potyčkovaných a vyvzdorovávaných zvukových příštipků, zahrouženostního prodoutnávání a valivostního dobíjení až do náhalné rozedmy, výhlučně výlučné, pospolitě roztrušované, roztržitostně náskočné a proměnivě třepeřivé. Všechno je tu vyskutečňovávané se zdánlivou (?) neúmyslností, (po)skládankovanou do puzzlu na místa, kam (možná) patří. Řečeno jinak: jde o soustředně souměrné zasazování nezarputilých střípků do diadému improvizace, a to v momentech, kdy ten který z hudebníků vycítí skulinu, kam (za)patří.
Do více než pětiminutového přídavku se improvizátoři vehloučí razantněji, jejich dosavadní (po)klid je ten tam, mohou ukázat, že dovedou být i brutálněji útoční a propínavěji vypínaví. Překrývají se tudíž se zahudrovávaným rozvášněním, klavír prosvítá ve sledu nahromaděné ambaláže, vše se děje s vervou, s hromovládnou nahloučeností až do závěrečného zažertéřování. A potlesku, jehož hned tak neubývá. Zúčastňuji se ho.
Pauline Oliveros / Roscoe Mitchell / John Tilbury / Wadada Leo Smith: Nessuno
I dischi di angelica (www.aaa-angelica.com)