Má rád melodii, harmonii, miluje písničky. Čas od času si udělá den s poslechem kapely Chicago. Děje se to ale tak maximálně jednou do roka, neboť euforický stav, do kterého se při tom dostává, ho nutká na všechno se vykašlat a zmizet. Navzdory tomu je Pavel Hrubý, známý z takových kapel, jako Limbo, Tellemarkk, Phoenix Quartet či Pigeon Saxophone Quartet, jedním z našich nejprogresivnějších a nejpracovitějších klarinetistů a saxofonistů. V roce 2015 vydal sólové album Between the Lines, jež kolega Jan Faix označil za „delikátně intimní“. Na pódiu jej vzrušuje chaos, ale v osobním životě ho nesnáší… O tom všem, a ještě mnohém dalším, hovoří Pavel Hrubý v rozhovoru, který jsme spolu začali vést na festivalu Dobršská brána a dokončili prostřednictvím internetu.
Jak se snoubí všechny ty styly, jimž se věnujete? Alternativa, jazz, world music, swing, muzikál, vážná hudba. Spojuje je něco? Nebo jste se musel naučit „přepínat“?
Ano, přepínat jsem se naučil. Ovšem co vše tomu předcházelo? Od dětství až doposud drill, cvičení, řemeslo a poslech nezměrného množství veškeré hudby. A také mít štěstí na lidi, kolegy. Koho jsem to na své cestě potkal, kdo mě hluboce ovlivnil? To by bylo na dlouhé vyprávění. To zásadní začalo při mém studiu Konzervatoře v Plzni. Studoval jsem obor klarinet: klasicko-romantický repertoár. Jazz a jiná nonartificiální hudba se tehdy za socialismu na této škole neučila. V roce 1988 mi táta zčistajasna koupil tenorsaxofon a tím to začalo. Mé první jazzové angažmá bylo v mých osmnácti letech v Příbramském big bandu, pak záhy setkání a navázání celoživotního přátelství s tehdejšími členy Plzeňského Jazz Comba, kde hrál i František Kučera, nynější spoluhráč v Limbu. V té době byl na konzervatoři dost dobrý školní symfonický orchestr a měl jsem možnost si na klarinet zahrát velká orchestrální díla světové hudby. Pak přišla „sametová revoluce“ a vše se rázem otevřelo. Vznikala naráz spousta různých kapel a všichni se tak nějak hloučkovali, mísili, to byl kvas jako blázen a já toho byl součástí. Měl jsem to štěstí, že jsem už nějak hrál na saxofony, a najednou mě různí muzikanti sebou brali na sejšny, do kapel, a já měl možnost hrát všechno – blues, pop-rock, punk, funky, jazz, folklór a v divadle muzikály a operety. Prostě divoká 90. léta. A třeba jen ty klasické americké muzikály, které hrajeme v divadle dodnes, byly dobrou školou. V tomhle žánru, v jedné jediné komedii, lze nalézt najednou několik stylů, a tím se to přece učíte, to vás stylotvorně formuje jako hráče. Tam si to řemeslo a frázování máte možnost stále obnovovat a udržovat v dobré kvalitě. Muzikál je často opovrhován, ale moje třicetiletá zkušenost z divadelního orchestru mi říká, že se vyplácí k tomu přistupovat poctivě a naplno. A pak je potřeba taky odvaha, nebát se vstoupit do něčeho, co ještě tak dobře neovládáte, ale oslovuje vás to uvnitř, láká vás to. Prostě to zkusit, i když třeba v sólech blábolíte. Ale takhle jsme začínali všichni. Nevzdat to, vytrvat a makat. V podstatě jsem nadšenec. Když vím a cítím v kostech, že to, co zrovna dělám a s kým, je na vysoké úrovni, tak se prostě nadchnu a vrhnu do toho svou energii. Podívejte se třeba na top světovou extratřídu, muzikanta jménem John Patitucci. On byl dlouhá léta brán za extra hráče na basovou kytaru ve stylu fusion. A takto byl zaškatulkován na desetiletí. A co jeho umění na kontrabas? On sám v nějakém rozhovoru říkal, že se z této škatule nedokázal vymanit, že ho tak svět prostě bral a tečka. A pak na začátku třetího tisíciletí dostal životní angažmá do kvarteta geniálního Waynea Shortera právě jako kontrabasista. No, a najednou svět objevil Patitucciho na kontrabas? Ale on přece na ten nástroj už hrál skvěle mnoho let předtím. Z toho vyplývá, že nikdy člověk neví, co přijde, a měl by bejt připravenej. I když už je připravenej, ale ta vytoužená nabídka zatím nepřichází, tak ale musí vytrvat, zdokonalovat se, vzdělávat, protože co přijít má, to přijde; co nepřichází, tím se nezabývat a být trpělivý.
Kdybyste si měl vybrat jen jednu svoji kapelu nebo projekt, co by to bylo? Jaký způsob hudebního vyjádření je vám nejbližší?
Tohle neumím zodpovědět, a to souvisí s tou univerzalitou. Kapely, kde jsem členem či lídrem, mě baví každá jinak. Jsem v nich obklopen těmi nejzajímavějšími a zcela originálními bytostmi, a to je radost a štěstí. Jako chameleon měním barvy zcela přirozeně. Nejbližší způsob hudebního vyjádření je mi ten, který mě vede do neznáma, který mě umí překvapit v tom nejlepším slova smyslu, ať už to je volná improvizace či psaná hudba. Mělo by to být dobrodružství, pokud je to možné.
Máte nějaký zlozvyk, nebo nedokonalost, které musíte v hudební tvorbě i životě překonávat?
Jasně, že mám, ale to si nechám radši pro sebe – pořád je na čem pracovat.
Již jste někde uvedl, že nesnášíte lenost. Máte na ni nějaký recept?
Jsem v tomto ohledu normální, a tudíž také líný. Lenost je přirozený stav duše, ale lenošit mě baví jen chvíli, a pak už musím dělat něco smysluplného. Na druhou stranu nejsem workoholik – workoholismus považuji za nemoc. Recept na lenost nemám. Odpočinek po práci je důležitý, regenerovat je třeba, a to souvisí individuálně u každého s jeho biorytmem. Mezi odpočinkem a leností je rozdíl. Nejsem výjimka, a i když má člověk čas a nic se mu nechce dělat, tak to je normální, tomu rozumím. Více než lenost mě štve u druhých lidí tzv. prokrastinace, čili neustálé odkládání určitých úkolů na neurčito. Problém mám ve chvíli, když vím, že jsem investoval spoustu energie do práce, která mě baví, ale kolegové, spoluhráči třeba jen 40 % toho co ty. To mě samozřejmě štve, a výmluvy, že „nemám čas“ nebo dalších tisíc důvodů, proč to či ono nešlo udělat, stihnout, jsou liché, protože když se chce, tak to jde. Takže neseď doma na zadku s pocitem, že jsi génius, ale začni namáhat mozek a něco dělej, něco vymysli, vytvoř. K tomu sedí můj oblíbený citát: „Kdo chce tvořit, hledá prostor, kdo nechce, hledá důvod“ (František Vláčil).
A co sebelítost? Další, co prý nesnášíte…
Sebelítost je cesta do pekel. Sám jsem si tím prošel a myslím, že každý z nás v určitém období. A jsou chvíle v životě, kdy tomu znovu člověk propadá, tak se s tím musí poprat. Tohle je uvnitř každého a souvisí to s různými traumaty. Doporučuji zbavit se toho a osvobodit se.
Jenže jak? A není nakonec taková sebelítost hnacím motorem k tvorbě? Jako posluchač i kritik se s tím střetávám poměrně často…
Změnou myšlení a životosprávy. Něco podstatného se v tvém životě stane, co tě ke změnám přiměje. To je skutečně duchovní, vnitřní přeměna a dlouhodobá práce na mentální úrovni. A sebelítost jako hnací motor? Budiž, může to tak u různých jedinců být, a já jsem nebyl svého času výjimkou. Ovšem to může fungovat jen do té doby, dokud tě to nezačne požírat zevnitř. Pak už je na čase se toho zbavit a jít dál, jinou cestou.
Vy jste ze svého života vyloučil alkohol a drogy. Jenže spousta výborné muziky je s tímto spjata. Nemyslíte, že byste se v muzice dostal dál, do jiného, ještě úžasnějšího světa?
Víte, jak se říká, možné je vše. Když jsem byl v minulosti při hraní více či méně pod vlivem alkoholu nebo lehkých drog, tak v tu chvíli jsem měl pocit, že to je skvělé, ale teď zpětně vím, že ty výkony pod vlivem byly dosti nevalné. Znovu opakuji, že to je opravdu individuální. Na LSD, kokainu, heroinu vznikala různá umělecká díla, a některé nahrávky jsou skvělé, inspirativní svou psychedelií, zvukem, barvami a dodnes ty určité nahrávky mám rád. Ale ne primárně proto, že vznikly pod vlivem drog. Kvůli tomu mě vlastně nikdy nenapadlo ty desky poslouchat. Hráči v období be-bopu začali brát heroin jen proto, že si mysleli, že pak budou hrát jako Bird, a samozřejmě časem zjistili, že to je nesmysl a někteří z nich na to dojeli a herák je zabil. Mám takovou historku: někdy v roce 2002 jsem hrál se svým tehdejším bandem Full House Quartet v jazz klubu Železná (dnešní Agharta Jazz Club) v Praze. Po koncertě za mnou pod podium přišel neznámej kluk a zeptal se: „V čem jedeš, na čem jsi“? No, a já mu klidně a lakonicky odpověděl: „Piju kafe a kouřím normální cigarety“. Ten kluk se úplně lekl, otočil se a z klubu utekl. Už jsem ho pak neviděl. My tehdy hráli také v programu nějaké věci od Waynea Shortera a asi jsme se tam sólisticky víc uvolnili, no a ten kluk si holt myslel, že takhle hrát jde asi jen pod vlivem drog. Přitom já v té době byl přísný abstinent a nekouřil ani marihuanu stejně jako dnes. Jestli bych se ve své tvorbě dostal dál, pokud bych experimentoval s drogami, to samozřejmě nevím, protože jsem to nedělal, nedělám a ani o to nemám zájem. Pochybuji, že by mě ta chemie udělala nadobro lepším, originálnějším hráčem, muzikantem. Mě mnohem více zajímá duchovnější přístup k tvorbě a hlubší mentální práce na sobě samém.
Když improvizujete, co se vám děje v mysli? A v prstech? Nebo to tryská samo, třeba odněkud shůry, jak o tom mluvil Sun Ra?
Z mého pohledu bych toto téma trochu demýtizoval. Pokud hraju a improvizuju se skvělými spoluhráči, tak se soustředím na řemeslo, správné a kvalitní dýchání a na interakci mezi námi. Určitě se neděje, že by mi hlavou letěly nějaké obrazy, výjevy z přírody či co. To jsou romantické představy a mýty. A pokud se dostaví ten kýžený okamžik totálního souznění se spoluhráči na podiu, tak to je to, proč to dělám. Ten okamžik může trvat třeba jen pár sekund, ale je to boží. Pak mne zaplaví pocit štěstí, něco, co nejde popsat slovy.
Ale Sun Ra je vaším velkým oblíbencem, je to tak? Proč?
Doma mám mnoho jeho nahrávek. Mě spíše fascinuje ta potence. Kolik Sun Ra udělal desek za svůj život, se svým kosmickým tělesem, to je obdivuhodné. Mám své posluchačské limity, a ne každé jeho album doposlechnu. Ta svoboda spojená s jejich specifickým smyslem pro humor je krásná. Naštěstí jsem Sun Ra Arkestra před několika lety zažil živě v Praze v Paláci Akropolis pod vedením zakládajícího člena Marshalla Allena, kterému je už přes devadesát let. Obdivuhodný člověk.
Nabízí se teď taková proustovská otázka. Kterou desku, máte na výběr jen jednu, byste si vzal na pustý ostrov?
Bob Marley & The Wailers – African Herbsman, rok vydání 1973.
A kterou knihu?
Jak přežít na pustém ostrově aneb Domácí kutil. (smích) Ne, teď vážně. Taisha Abelarová – Přechod čarodějů. U nás vyšla v roce 2000.
Hledáte v literatuře inspiraci jako hudebník? Dělá to hodně vašich kolegů…
Občas ano. Mně k inspiraci stačí krátký moment, jedna věta, okamžik, náhlý výjev. Miluju výtvarné umění, a to mě podvědomě inspiruje nejvíce. Třeba geniální malíř Vasilij Kandinskij. Jeho obrazy jsou jako hudba. Podle nich bych mohl hrát a nepotřeboval noty.
A co příroda?
Příroda je úžasná, ale s tou je spjata spíše moje žena. S ní se vždy rád toulám po různých koutech naší vlasti. Sám do přírody nechodím; jsem městský floutek, pokojový pinč. (smích)
A třeba filozofie?
Ano, ovšem je dobré při tom všem hloubání nezapomenout na „zdravý selský rozum“ a být nohama na zemi. Mělo by to být v rovnováze.
A nějaké náboženství?
Křesťanství, islám, buddhismus a další mají mnoho společného a mě inspirují střípky z nich, ze kterých si mohu vytvořit vlastní mozaiku. Nejsem ateista ani věřící v náboženském slova smyslu. Věřím v člověka, v jeho schopnost se vzepřít osudu, věřím ve svobodu, což je v hlubším slova smyslu vlastně velká zodpovědnost za své činy a konání, a věřím, že opravdová hluboká láska a čas jsou věčné.
Volná improvizace zažívá, zdá se, v současné době renesanci. Zvláště ta, jež pracuje s tóny, zvukem. Často slyším názor, že ony produkce nemají hlavu ani patu, a že by ty pazvuky zahrál každý a že tak hudebníci maskují vlastní neumění. Dá se to poznat, že dotyčný protagonista neumí doopravdy hrát?
Poznat se to dá. Poznám to podle způsobu hry, ovládání nástroje, jak je zvládnuté řemeslo. Poznám, když skvělý a veškerým umem vybavený hráč hraje třeba zrovna jednoduše, umí uměle vyvolat kiks, umí uměle vytvořit sadu zdánlivých chyb, pazvuků anebo skutečně udělá chybu, kterou nezamýšlel, ale dále s tou chybou pracuje v rámci sóla či interakce se spoluhráči a podobně. A poznám, když hráč nemá zvládnuté řemeslo, techniku a komunikuje s ostatními nekvalitně, nezkušeně. Co se týče otázky volné improvizace, free jazzu a toho, že si podle různých lidí tzv. každý hraje, co chce a kdesi cosi, tak na to bych měl možná odpověď: Free jazz či volná improvizace není to, co si většina povrchně myslí. Je to pestrá struktura rytmů, temp, nálad, dynamiky, barev, a zároveň velká výzva pro improvizační a duchovní možnosti hráče. Už to slovo FREE = svobodný, je základ k pochopení věci samotné. Člověk se musí nutně zbavit svých vlastních strachů, pohodlnosti, předsudků a lenosti, aby takto mohl tvořit a vyvíjet se. Je to též o odvaze jít do neznáma. V ideální podobě je to dle mého součinnost skvěle zvládnutého řemesla a hlubší mentální činnosti. Pak je tu ještě otázka klasicky školených, vystudovaných muzikantů, a tzv. samouků. Paradoxně to u obou kategorií může co do kreativity fungovat i opačně. Samouci či performeři, jak se často nazývají, mnohdy dělají originálnější umění, než školení hudebníci, protože neprošli žádným vzdělávacím systémem a nejsou jím zatíženi. Nemusejí pravidla bourat, protože žádná nemají. Ovšem to také skýtá nebezpečí, že to může sklouznout do skutečně nudné a nicneříkající produkce. Je to také otázka individuálního vkusu a estetického vnímání. V každém případě ten rozdíl v kvalitě formy a obsahu toho kterého sdělení poznat jde.
Chystáte v nejbližší době nové projekty s Phoenixem, Limbem a podobně?
Phoenix Quartet bude točit live album 18. října 2018 v Pardubicích v Divadle29. Tenhle band (kromě Hrubého zde hraje Michal Nejtek, Jaromír Honzák a Dano Šoltis – pozn. autora) má skvělou potenci a naživo s ním hrát je krásné dobrodružství. CD by mělo vydat vydavatelství Amplion Records. Jinak se na jaro 2019 připravuje natáčení nového projektu Životaběh, jehož duchovním otcem, autorem hudby a aranží je můj životní kamarád Dalibor Bárta (hudební pedagog, dirigent, klarinetista a saxofonista muzikálového orchestru Divadla J. K. Tyla v Plzni – pozn. autora). Texty písní psal jeho strýc Václav Bárta. Tento projekt volně navazuje na předešlé Paměti vrby. Je to v podstatě crossover mezi world music a jazzem.
A teď z jiného soudku, než z jazzového či improvizačního. Stojíte za projektem s názvem Zdeněk Lukáš – 90. Na co se máme těšit?
Na začátku roku 2016 jsme se s Daliborem Bártou rozhodli, že by bylo pěkné oficiálně zmapovat a nahrát ucelený výběr z komorní tvorby, a to pro dechové nástroje, skladatele Zdeňka Lukáše k jeho nedožitým devadesátinám. Výročí připadá na tento rok a někdy na podzim by měl tento unikátní projekt spatřit světlo světa. Pokud se nemýlím, tak budeme asi první na světě, kdo takto celistvě zmapuje vybranou komorní tvorbu tohoto významného skladatele plzeňského původu. Projekt zaštiťuje ČRo Praha a Plzeň ve spolupráci s hudební redaktorkou plzeňského rozhlasu Zuzanou Zatloukalovou. Tyto vybrané skladby psal pan Zdeněk Lukáš povětšinou pro zahraniční interprety, a my jsme chtěli, aby tato krásná hudba byla také dostupná českým posluchačům. Skladby byly natočeny v plzeňském rozhlase ve Studiu A. Celkem se zúčastnilo devět interpretů – kromě mě a Dalibora Bárty to byli Eva Vimrová, Štěpán Kos, Eliška Holečková, Jan Matoušek ml., Martin Opršál, Tomáš Reindl a Lukáš Švehla. Spoluproducentem alba je Zdeněk Vimr, správce díla Zdeňka Lukáše. Album vydá Radioservis Praha.
Platí pravidlo, že muzikant, který prokazuje na nástroji takovou šikovnost prstů jako vy, je také manuálně zručný, je zdatným kutilem?
U mě to neplatí vůbec. Neumím zatlouct ani hřebík. Nebyl jsem k tomu od dětství vedený a postrádám logické technické myšlení zcela. Moje žena by vám mohla vyprávět legrační historky s mými rádobykutilskými pokusy. Prostě na to nemám buňky a nejsem manuálně zručný.
Foto Alice Hrbková