Debut klavíristy Pavla Morochoviče Awakening vzbudil na Slovensku malou senzaci, recenzenti neskrblí chválou a uznáním. Morochovič s bubeníkem Martinem Valihorou a kontrabasistou Jurajem Griglákem strávili v LOFT studiu 15. října 2013 pouhé čtyři hodiny, sám vedoucí tria doskládával své kompozice takřka na poslední chvíli, takže šlo o nahrávání, abych tak řekl, „z jedné vody načisto“. Což má, jak můžeme zjistit při poslechu, své výhody i ošidnosti. První výhoda: jednotnost, dynamičnost, verva, s jakou se trojice vyrovnávala s předloženými pěti skladbami a jednou trojdílnou, renesančně rozpoloženou do téměř třiatřiceti minut. Ošidnost: hudebníci si na půdorysu skladeb sice občas zaswingují, zafůzují, jemně zametalizují, zastraightují nebo zagroovují, ale to vše probíhá spíše jakoby na okraj, přílišnou variabilnost nebo proměnlivost nečekejme. Druhá výhoda: všichni tři muzikanti se spontánně vrhají do prudkého proudu hudby, jsou většinou v úprku, jejich síla je v jadrné vehemenci, jako by své výkony jen tak mimochodem „sypali z rukávu“. Ošidnost: není sice snadné ve středoproudovém jazzu, o který tu běží, objevovat nevšední záležitosti, proto zde hledačství, tím méně experimentování, příliš nenajdeme.
Celé pojetí alba od infernální vyvřelosti začátku přes zmíněné renesanční probluzování či momenty, kdy se přes odliku zátočnosti vše pospěšně valí přes jezy do hlubin a dál, přes rozmítavě vymětavou cirkulaci až po přítulné oslovení (nám neznámé, podle poděkování v tiráži manželky) Nikoly, k níž skladatel sice nedává okatě svoji zainteresovanost najevo, ale několikrát tu přece jenom prosákne citovost a plamen, který občas pohasíná, vždy znovu vzplane. Ostatně ani v celku alba smírčí nálada příliš dlouho netrvá, vždy znovu se tu zavýbušní, zapřekotní, zapřehršlí. Piano vše prozurčuje, zobrazivě protempovává, dostává se až do rockového pospěchu, určuje, kudy se vydat, a vyvévodí se z každého možného zádrhelu, perlí, rozuzluje, v případě waltzu svůj přístup ztanečňuje, pohrává si s tématy a zjevně nás posluchače oslovuje, což mu budiž přistáno k dobru. Ještě víc mě na některých místech upoutává Griglákova basa, prohloubaná, leckdy podmračňující, vykrouženě gejšlící, podmítavá, zezávažňující, rozuzlující; ona je to, která „přiznává barvu“ baladickému Domovu, může být rozmítavě valivá, nikdy však valibucká. Bicí hecují spoluhráče svým propadlišťově úprkovým rytmem, který je místy vystrčrůžkově vlezlý, místy utíkáčkově odsypávaný, jsou překotné, podduňují i dokošaťují klavírní linku, přiklepávají mu a zaboha se nevzdávají své durdivosti či překlapnosti, a tím přispívají k celkové vydíravé souhernosti na doraz. Ve dvou případech zcela zásadně zaúčinkují housle „hosta“ Ivana Dimitrova (který má i zásluhu na vydání alba nejenom jako spoluproducent). Je to ve zmíněné baladě-nebaladě, kdy jednoznačně doladí záběr jemného ztotožnění s domovem, a v onom pajánu na Nikolu, kde přímo zachraňují námětové předsevzetí, jsou melodizující, náladotvorné, provokující. Taky se ve Vicious Circle objevuje hlasový vstup, ale ať pátrám, jak pátrám, v údajích o albu není zmíněn.
Můžeme si říci se závěrečnou skladbou: Co ještě zbývá? Rozhodně jde o debut pozoruhodný, podle mého pozoruhodnější ve výkonech všech muzikantů nežli přímo ve skladatelských předlohách. Vím, že svět spěchá a hudebníci tady pospíchají s ním, jako by nechtěli (z)meškat (svoji příležitost). Doklad: Ani posun z pekla (číslo 1) do ráje (číslo 4) nepromění příliš razanci trojice, pouze ji pozbaví chmury a poněkud rozjaří. Domnívám se totiž, že skladatel Morochovič má na víc, že si příště dá trochu více práce s objevováním tohoto světa, nežli s jeho replikováním. Ale jde o debut, všechno je tudíž otevřeno.
Pavel Morochovič Trio: Awakening
Hevhetia (www.hevhetia.sk)