Pavel Richter, který je jednou z ikon české alternativní scény 70. a 80. let minulého století a zároveň neúnavným hudebním badatelem, se synem Jonášem připravili pro letošní ročník Mezinárodního hudebního festivalu Alternativa na 12. listopadu exkluzivní program s názvem Vzpomínka, kde budou reflektovat věci minulé, současné i příští. Při této příležitosti jsem Pavlovi položil pár všetečných otázek.
Když jsme u toho vzpomínání, co je tvoje vůbec první hudební vzpomínka?
První hudební vzpomínka je, když si zpívala moje maminka. Pak gramofon a singly ze Semaforu. A především Beatles a Perný den. Na to si velmi dobře pamatuji, jak jsem šel s tatínkem z kina Hvězda Štěpánskou ulicí a ptal jsem se ho, jestli bych taky mohl být jako ti Beatles. To mi bylo asi osm. A taky se mi líbila v rádiu písnička „Ještě jednou“ (I Can´t Get No Satisfaction).
Kdy jsi poprvé vystoupil na veřejnosti?
V roce 1965 na „Jolce“ s písní „Ze soboty na neděli“ (Znám kout, tam je louka…Neckář).
Sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století u nás jsou svázána s obdobím normalizace, tedy nesvobody, ale zároveň představují i obrovský tvůrčí rozmach právě na alternativní scéně. Jak vnímáš tento paradox?
No asi že nouze naučila Dalibora housti. Ona ta izolace měla právě paradoxně i klady. Hudba zvenku se k nám dostávala „zdravě přefiltrovaná“ bez toho showbyznys balastu. Dalším paradoxem je, že o alternativní tvorbu byl větší zájem než dnes. Ale stejně tam bylo ještě něco navíc. Pozůstatek – Co Čech, to muzikant? Ten kapitalistický cuc na špejli všechno rozmělňuje a trochu i ničí. Ale to už se dostávám do polohy „dědek skuhrá“.
V anonci na váš program na Alternativě hovoříte o reflexi mýtu a legend té doby. Jaké tedy byly či jsou tyto mýty a legendy?
Rozhodně kontraproduktivní. Na koncertech, kde se hraje současná tvorba, budou pořád otravovat lidi s hláškamí „co kdybyste to s Lesikem zase dali dohromady“. Jakoby více než dvacet let tvorby vůbec neexistovalo. Já vím, že je to vlastně normální a je pouze relativní ten bod, kdy nechci, aby se něco měnilo. Ale aby se čas úplně zastavil, je trochu moc. Být legendou je vlastně skoro pejorativní pojem. Medvědí službu přinášejí pořady typu Fenomén underground. To tu propast mezi „jděte s tím do prdele“ a „možná na tom něco je“ pouze prohlubuje. Ty legendy by měly žít nějak přirozeně a žijící legendy by se mohly taky trochu vyvíjet. Nechápu, jak někdo může hrát 20-30 let pořád tu stejnou písničku, což je pro mnoho legend typické.
Když ses ohlížel zpět, objevil jsi něco už dávno zapomenutého?
Ani ne.
Co tě naopak provází od té doby stále?
Nejistota, pochybnosti…
Kdy jsi od „pouhého“ hraní přešel ke zvukovému experimentování?
Po skončení spolupráce s Oldřichem Janotou. Spoustu těch experimentů se zvuky jsem si konečně mohl dělat podle svého. To byl také důvod, proč jsem z Džafiri (tento název mimochodem nikdy neexistoval) odešel. Samozřejmě již předtím jsem ve Švehlíku používal smyčky a přednatočené pásky, ale pak se to stalo hlavním „výrobním prostředkem“.
Kdy ses vrhl do světa elektroniky? Existuje v tvé tvorbě nějaký bod zlomu?
Když pominu svou práci s magnetofony, tak to bylo setkání Michalem Kořánem a následný Richter Band III (s Michalem Kořánem a Bharatou Rajnoškem). Michal přinesl fenomén samplů, který jsem na v podstatě dětských hračkách používal již předtím. A tady se to stalo hlavním zdrojem hudebního základu. Současné používání elektroniky je z části z nouze ctnost, ale taky velká svoboda. Samozřejmě, že některé věci by se daly hrát s živými hudebníky a dojem by byl, obzvláště na koncertech, lepší. Ale hraní s kapelou sebou nese taky spoustu negativ a omezení. S elektronikou ovšem také vzniká hudba, která je jedinečná.
Na koncertě také vystoupí Mikoláš Chadima a Luboš Fidler, tedy tvoji bývalí spoluhráči. Jak vidíš vaši spolupráci z dnešního pohledu?
S Mikolášem jsme se po rozpadu Elektrobusu dlouhá léta nemuseli. Dokonce jeden čas byla přímo válka mezi Švehlíkem a Extempore. Po rozpadu Švehlíku resp. Marno Union jsem krátce hrál v raném MCH Bandu. Ale ledy se definitivně prolomily v roce 2004, kdy jsme spolu začali dělat improvizované koncerty (v závěru v triu –Richter, Richter & Chadima) a to byla spolupráce více než příjemná. Spojuje nás taky pohled na politickou a společenskou situaci.
S Lubošem jsem prožil několik zcela zásadních období. Nejdříve Stehlík, kdy mě spolu s Petrem Křečanem definitivně přivedli k alternativní (a originální) tvorbě. Pak budování Švehlíku. Poté jsme spolupracovali na jeho projektech „Pestrá kráva“ a „Vyšší populár“. A pak přišlo hraní s Oldřichem Janotou, kde jsme se zase pěkně sešli. Po jeho návratu z emigrace jsme už nikdy nějakým zásadním způsobem nespolupracovali.
Jak Luboš, tak i Mikoláš, jsou právě příkladem legend, které neusnuly.
Propadáš někdy nostalgii?
Ano, někdy, asi tak okolo 1 promile.
Jak vnímá tvoji starou tvorbu tvůj syn? Kdy jste vlastně vůbec začali spolupracovat? Bylo u něj nějaké období revolty, kdy ho tvoje věci nezajímaly nebo mu přišly staromódní?
To se vyvíjelo naprosto přirozeně. Mojí starou tvorbu moc nezná, ale je „odkojen“ hudbou 60. a 70. let. Spolupracovat jsme začali v roce 2005, kdy si pořídil tzv. turntable a projevil zájem o spolupráci. A jak postupně odpadali moji kolegové, buď kvůli zaneprázdněnosti nebo neinvenčnosti, zůstali jsme sami a jeho role při tvorbě je čím dál důležitější. Revolta byla spíše z mojí strany, kdy mě unavoval ten hip-hop, který poslouchal.
Co lze konkrétně prozradit o vašem exkluzivním vystoupení?
Jak už bylo naznačeno, bude to částečně sarkastická rekapitualizace legend, čímž doufám bude definitivně oznámeno, že se nepíše rok 1980, pak relativně věrný cover, ale taky několik novinek. A na ty jsme vzhledem k účasti hostů Štěpána Pečírky a Bharaty Rajnoška sami velmi zvědaví.