Hlas s doprovodem klavíru – maloměšťácká hudební forma, která je vhodná leda do salónů předminulého století. Nebo se tímto typem hudby dá podniknout i něco současnějšího? Peter Ablinger (více o něm v HV 2/10) hledá pro obstarožní formu aktuální náplň a podobně jako v mnoha svých skladbách se snaží propojit hudbu s okolním, nehudebním světem. S převodem reálných zvuků prostředí do hudby již experimentoval dříve, nyní jsou mu materiálem hlasy různých slavných osobností. Od roku 1998 postupně vzniká cyklus, který by měl zahrnovat osmdesát takovýchto portrétů, na aktuálním CD je jich zastoupeno devatenáct Zahajuje ho Bertolt Brecht, po němž následuje výkvět politických, vědeckých i uměleckých individualit: Mao Ce Tung, Jean-Paul Sartre, Martin Heidegger, Lech Walesa, Matka Tereza… Jejich řeč byla za pomoci počítače převedena v noty, které hraje klavírista Nicolas Hodges, přičemž výchozí nahrávka hlasu zní zároveň s jeho hrou. Ablinger si počítač bere na pomoc, nechává si však dostatek prostoru pro subjektivní kompoziční práci. Počítač z nahrávky vygeneroval rytmus a základní melodický obrys, Ablinger pak rozhoduje o dalších parametrech, proměňuje hustotu klavírního partu od jednohlasu po disonantní klastry a občas dovolí klavíru zahrát i do odmlk řečníků. Mezi hlasem a klavírem není vztah sóla a doprovodu, klavír je na jedné straně kopií, odrazem hlasu, na druhé straně komentářem k němu.
Ablinger není první, kdo v intonaci mluvené řeči hledá inspiraci pro hudbu. Pár desetiletí zpátky zhudebňoval americký minimalista Steve Reich útržky vět lidí vyprávějících o vlacích, robotice nebo Bibli a přitom přiznával, že se inspiroval u skladatele časově ještě mnohem vzdálenějšího – Leoše Janáčka a jeho „nápěvků mluvy“. Reich i Janáček si vybírali krátké a výrazné fráze, slogany a výkřiky. Peter Ablinger pracuje s několikaminutovými promluvami, takže v centru pozornosti není krátký útržek, jehož melodický tvar bychom si zapamatovali, ale spíše charakter plynutí daného proslovu, v němž můžeme sledovat kadenci slov, nádechy, pauzy. Hledání rozdílů mezi hlasovými otisky různých historických osobností, případně paralel mezi tím, co o těch lidech skutečně víme, a tím, co slyšíme, může být dobrá posluchačská hra. Skladatel Morton Feldman mluví podobně, jako znějí jeho skladby – i když na záznamu vtipkuje, je v jeho hlase hodně klidu a pomlk –, Pier Paolo Pasolini má naopak skoro taneční rytmus. Je ale také možné, že tyto charakteristiky jsou slyšitelné jen díky Ablingerovi, že jsou spíše jeho dílem, interpretací, kterou svým posluchačům podsouvá.
Klavírista má v těchto skladbách nelehkou úlohu. Počítačem vygenerované rytmy jsou složité a souhra s nahrávkami vyžaduje strojovou přesnost, která zmenšuje prostor pro osobní vklad. Hodgesovi se ovšem daří odstiňovat jednotlivé kusy, takže navzdory relativní zvukové jednobarevnosti nahrávky má každá osobnost skutečně vlastní hudební charakter. Ablinger rád využívá techniku a mechanické postupy, zároveň ale jejich čistotu narušuje. Strojová objektivita se míchá se subjektivitou umělce, což vede k dobrému výsledku.
Peter Ablinger: Voices and Piano
Kairos (www.kairos-music.com)