S hudbou člověk obcuje takzvaně od počátku svých dějin. Přesnější určení neznáme. Nejstarší nalezené hudební nástroje pocházejí z konce paleolitu a zvykově se jako původní role hudby uvažuje role kultovní či rituální. Ve slavné jeskyni s novodobým názvem „Tří bratří“ (Ariège, Francie) je často citovaná nástěnná malba s vyobrazením postavy lovce, snad i kouzelníka, který „hraje“ na „hudební luk“ podobný těm, jenž dodnes používají některé primitivní africké kmeny. A možná se ten lovec doopravdy snaží „hudbou“ uhranut lovenou zvěř a získat ji tedy bez pomocí konvečního použití luku jako střelné zbraně. Výjev je starý cca 40 000 let. Kouzelná moc hudby se zmiňuje i v rámci jednoho z prvních nejucelenějších hudebních systému, který nabídla antika, a který hudbu velebil jako něco, co je zázračné, tedy božské povahy a co je ve svém fungování analogií mechaniky veškerého okolního světa. Latinský středověk se na věc díval v podstatě stejně, jen si použitou antickou kosmologickou optiku upravil tak, aby se v ní zjevovaly pilíře křesťanské víry. Tato tradice přetrvala v různých obměnách až do příchodu osvícenství, ovšem ani pak zcela nezmizela. Silná iracionalita stojí v pozadí i následné romantické idealizace, díky níž se tzv. vážné věci a témata, primárně tedy uvedené „duchovní“ podstaty, stávají předmětem vyhrocené dramatizace a jsou zhudebňovány či inscenovány odpovídajícím, tj. často tragickým nebo jiným, ale rozhodně ne veselým způsobem.
Když se dnes hovoří o „duchovní“ hudbě, bývá tím většinou míněno něco, co je více či méně podobné vokální polyfonii renesančního období, případně právě romantické nebo romanticko klasické liturgické hudbě. Jsou to ikony, poslechové návyky, podobně jako je ikonický chorál, navždy již nepřesně označovaný jako „gregoriánský“. Duchovní hudba se snaží podobat původním vzorům. Teprve pak je jí podle zvyku možné velebit. Ostatní je světské, případně je dnes jako duchovní akt chápán odkaz na východní kultury, na kulturu keltskou, přírodní náboženství atp. Ale i např. Beethovenovu „světskou“ orchestrální hudbu lidé vzývají jako „duchovní“, respektive jako hudbu, která má onu potřebnou „hloubku“. Oproti tomu jsou namátkou heavy metal, country nebo jiné hudební typy zvykově chápány jako něco, co duchovnost stručně řečeno nenese. Skutečnost, že existují hudební skupiny, které nějakým způsobem vyjadřují svou potřebu po tzv. duchovní realizaci třeba právě tvrdými grify elektrické kytary nebo hrou na bendžo, není přitom zohledňována. Duchovní hudba má svá dogmata, tedy něco jako visací zámek a řetěz, který říká, že za dveřmi jsou schované vážné věci.
Postavíme-li ale např. Pygmeje, Eskymáka nebo někoho dalšího z tzv. jiného světa před orchestr hrající kupříkladu oslavovanou Mozartovu hudbu, tak ji takový člověk nebude chápat jako přesvědčivou strukturu harmonií, melodií a rytmů, ale jako chaos zbavený pravidel. Podobné „úchylky“ či „hluchota“ se staly předmětem celé řady hudebně vědných studií prováděných ve jménu hledání tzv. hudebních universálií od konce 19. století. Přibližně od šedesátých let 20. století je už zobecnělou skutečností, že nic univerzálního, správného nebo objektivního v hudbě neexistuje a že tedy tradice kouzel sahající od lovce s hudebním lukem přes antiku, středověk až k tzv. duchovní hloubce Ludwiga van Beethovena, je něco jako kulturní návyk či obyčejný úzus. Pygmeje a Eskymáky tedy i přes to můžeme vnímat jako barbary, neboť nepijí ze stejného, tj. jediného pravého pramene, anebo je lze přijmout fakt, že „duchovní“ hudba je jen taková, kterou jako duchovní prožívá její autor nebo posluchač. Krása a „duchovnost“ se v tomto úhlu pohledu vyjevuje např. jako morálka, čili v logice jiný kraj, jiný mrav. Co si v hudbě představíme, to tam je. Na koncert tzv. duchovní hudby je tedy možné zařadit dejme tomu klapání psacího stroje, uzná-li to někdo za vhodné, případně stovku různě rychle kmitajících metronomů tak, jako je tomu v se skladbě Poeme symphonique (György Ligeti, 1962). Skladba je totiž filosofickým traktátem na téma vztahu chaosu a řádu. Možná je ale jenom výsledkem neurózy z hodin klavíru. Anebo je projevem lásky k hodinovému stroji, případě elegantní zkratkou na téma současného zaznívání několika temporytmických pásem.
