Výročí narození nebo úmrtí je vždy dobrý důvod k připomenutí osobnosti či události, ke které se dané datum vztahuje. Nemusí jít přitom ani tak o snahu poukázat např. právě na zmíněnou osobnost s cílem vyzdvihnout její případnou důležitost. Pozornost si zaslouží i širší souvislosti, které se k dané osobnosti vztahují. Začátkem června bylo možné připomenou si narození, a ve druhé polovině července pak úmrtí jednoho z nejvýraznějších představitelů české meziválečné hudební avantgardy, skladatele Pavla Bořkovce (10.6. 1894 – 22.7.1972). Stejně jako ostatní tzv. avantgardisté upadá v zapomnění. Ale ve skutečnosti o Bořkovce vlastně vůbec nejde.
Meziválečnému období je z řad české odborné veřejnosti věnována poměrně malá pozornost a ve srovnání s obdobím 19. století se tato pozornost jeví jako takřka nulová. Pravdou zůstává, že 19. století přineslo dvě nejvýraznější ikony české národní hudby v podobě Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Česká meziválečná hudební avantgarda, anebo obecně česká hudba meziválečného období, ale žádné takto glorifikovatelné autory nenabízí. Jediným hojně zmiňovaným a popularizovaným skladatelem spojeným se zmíněnou avantgardou je pouze Bohuslav Martinů. Akcentovány jsou přitom nejen jeho tzv. avantgardní kompozice, ale také jeho lyrizující a folklorismem ovlivněné skladby typu Otvírání studánek či Dým z bramborové nati, jež naplňují kompetenční model skladatele s diskutovanou českou „přirozenou hudebností“. Bohuslav Martinů se v meziválečném období přiklonil k již existujícímu a velmi početnému proudu neoklasicistní (konstruktivistické) orientace, zároveň vykazuje znaky zužitkované české (lidové) hudby a je také tím autorem, kterému je pak v rámci reflexe české meziválečné hudby věnována největší pozornost.
Oproti tomu Alois Hába, který jako klíčová postava českého meziválečného vývoje naplnil podstatu avantgardního jednání i v relativně objevitelském slova smyslu, a jehož tzv. avantgardnost tedy nespočívá v (pouhém) přiklonění se k již objevenému, patří mezi méně popularizované skladatel a nebyla mu věnovaná ani patřičná pozornost z řad odborné veřejnosti (výjimkou je loni vydaný katalog jeho díla, L. Spurný – J. Vysloužil: Alois Hába, A Catalogue of the Music and Writings, 2010). V zahraničí a zejména v USA je Hába odbornou veřejností vnímán jako jeden z nejvýraznějších českých skladatelů a z pohledu progresivitu akcentujícího hodnotového soudu zastiňuje i řemeslně velmi zdatného Antonína Dvořáka. Hábův polychromatický a bichromatický systém sice není objevem v pravém slova smyslu, ale v rámci praktického i teoreticky ošetřeného nakládání s jemnějším než půlovým dělením intervalové vzdálenosti příkladný i relativně nový skutečně je. Jeho systém, přesněji možná metoda, byla vymyšlena, teoreticky popsána, byla využívána a získala své žáky i následovníky. Alois Hába však nevykazuje žádné znaky obecné uctívatelnosti a to samé platí o Pavlovi Bořkovcovi, jehož zmíněná životní jubilea je možné si začátkem léta připomínat.
O české meziválečné hudební avantgardě není mužné uvažovat jako o jednom centralizovaném hnutí a ani jako o skupině skladatelů, kteří by zásadním způsobem přispěli k vývoji světové hudby. Spíše je vhodné chápat meziválečnou českou (avantgardní) hudbu jako hudbu, která je sice bez zmíněných zásadních zásluh, ale která měla úroveň nezaostávající za okolním světem. A něco takového není možné prohlásit o všech vývojových etapách české hudby.
