Muzikolog a hudební publicista Pavel Klusák na jednom ze svých blogů uveřejnil zajímavý, tj. v prvé řadě vtipný a trefný článek na téma výsledků letošní ankety Tý Tý. Nejoblíbenějším zpěvákem se stal Michal David. Milovník hudebního umění může tuto zprávu použít jako obligátní nástroj plísnivé kritiky pokleslého vkusu obyvatelstva a milovník tzv. starých dobrých časů může se zadostiučiněním projevit svou nevoli nad nevkusem dnešní doby. Tenkrát bylo všechno lepší, řekne si, a hudební intelektuál dodá, že za neutuchající slávu Michala Davida může komerce anebo resentiment.
Podstata přetrvávající, byť kolísavé popularity představitelů normalizační pop music je předmětem mnoha dohadů. Hovoří se v prvé řadě o zmíněném resentimentu, v jehož jméně představitelé dnešní střední generace zažívají kontakt s obdobím svého dospívání. První diskotéka, hudební produkce tehdejších masových médií, které člověku dělaly a dělají podprahovou anebo dnes velmi hlasitou společnost v restauracích, hospodách, kavárnách a barech, to všechno jsou události spojené s dobovou pop music, které kraloval Karel Gott, Hana Zagorová nebo Helena Vondráčková. A Michal David měl pak relativně výsadní postavení, neboť představoval hudbu tzv. „pro mladé“. Ve velmi pravděpodobné logice jsou to pak tedy právě ti tehdejší „mladí“, kteří si dnes při poslechu rádi vzpomenou na svou první návštěvu zmíněné diskotéky, způsobí si tak emotivní reakci a bez výrazného zkoumání estetické kvality samotné hudby zvednou ruku pro svého favorita.
Podle hudebně sociologických průzkumů zaměřených na hudební preference české populace ale vychází najevo skutečnost, že pop music, třeba právě 80. let, kterou si s Michalem Davidem spojujeme, se těší oblibě i u těch lidí, kteří v daném období nemohli být aktivními posluchači anebo ještě ani nebyli ani na světě. Tato skutečnost pak bývá vysvětlována jako projev specifické recese. Po detailnějším prozkoumáním je ale zjevné, že recesizmus je jen zlomkem všech motivů, které dnešního pětadvacetiletého člověka přivedou např. na eighties party a faktem také zůstává, že kvůli recesi se nechodí na muzikály, ke kterým Michal David, jako znovu úspěšný skladatel, píše hudbu. Obliba populární hudby 80. let je největší u středoškolsky vzdělaných lidí bez rozdílu pohlaví ve věku 25 – 29 let a směrem k vyššímu věku pomalu klesá. U lidí, kterým je dnes 50 – 60 let je pop music 80. let až na pomyslném osmém a nižším stupni žebříčku oblíbenosti hudebních žánrů. Jinými slovy: představitel skupiny obyvatelstva ve věku cca mezi 25 – 40 lety si populární hudbu 80. let užívá zcela vážně jako hudbu reprezentující jeho vlastní hudební vkus. S takovou hudbou tráví svůj volný čas, utrácí za ní peníze a když Michal David napíše hudbu k muzikálu, tak se rád na takové představení jde podívat.
Podobná zjištění mohou být na první pohled alarmující. Současně je ale možné utěšit se faktem, že většinová populace, nazývaná někdy vznešeně a někdy i s pejorativním nádechem jako „lid“, na tom nebyla jako celek nikdy tzv. lépe a to dokonce ani v době starých dobrých časů. Zajímavý pohled na hudební „vkus“ většinové populace nabízí období nástupu rozhlasu jako masového média. S rozšířením rozhlasového vysílání je spojená celá řada studií, předpokládajících nárůst zájmu o uměleckou, artificiální či zkrátka vážnou hudbu. Jakmile měl ale člověk možnost zapnout si doma rádio a dopřávat si pak v klidu svého pokoje náhle snadno dostupný umělecký zážitek, tak začal zahlcovat rozhlasové redakce poptávkou po šlágrech a tehdejší populární hubě. Oproti očekávanému zájmu o tzv. kvalitní hudební produkci se programové schéma muselo sebezáchovně změnit a opustit zamýšlenou dramaturgii. Ovšem ani v ještě starších dobrých časech nebylo tak hezky a tzv. prostý člověk, který na konci 18. století slavně plnil sál vídeňského lidového divadla a tleskal singspielu Kouzelné flétna Wolfganga Amadea Mozarta, nebyl zřejmě příkladně kulturním osvíceným občanem pěstujícím vysokou a dříve jen aristokratickou kulturu. Z dobových pramenů je možné usuzovat, že popularita jednotlivých představení spočívala spíše na expresivním a komickém projevu herců a zpěváků, stejně jako na neobvyklých scénických efektech. Faktem ale zůstává, že ani Mozartova hudba nebyla přehlížená a jistě se také podílela na tehdejší a málem nekonečné řadě úspěšných představení Kouzelné flétny. Možná se tedy lidský „vkus“ skutečně „kazí“ a ve starých dobrých časech by pro Michala Davida nikdo ruku nezvedl. Lépe je ale tuhle romantickou představu opustit, a to už jen proto, že tenkrát žádné disco neexistovalo a to co bylo jeho dobovým ekvivalentem, tak to se naopak hrálo stejně náruživě, jako dneska Nonstop, Bláznivá noc, nebo konkurenční Kávu si osladím. Cukr je silným lákadlem a platilo to tenkrát, kdy ho bylo málo, a platí to i dnes, kde je ho možná až přespříliš.
