Současná podoba vánočních svátků je většinou přehlídkou nesčetných podob kýče, od vyděračské reklamy stavící nakupování dárků do přímého vztahu s projevováním lidských citů, až po dekorace veřejných prostranství. Existují ale i jiné druhy kýče, které mají vztah k vánočním svátkům a které zároveň patří mezi kýče hudební. Podbízivě vřelá populární hudba hrající v obchodních domech a stimulující k intenzivnějšímu nakupování představuje ty nejběžnější zjevy. Vedle toho se ale také zvyšuje počet výskytů katolického kýče, jenž se v přestrojení za duchovní hudbu ozývá v chrámech, stejně jako na koncertních pódiích. Na druhou stranu, i katolicismem motivovaná hudba může být progresivní a prostá kýčovitého historizujícího gesta.
Pokud je ve spojení s hudbou použité adjektivum „duchovní“, dostavuje se dojem specifického druhu závažnosti takto označené hudby. Duchovní hudba zvykově nebývá hudbou určenou k tanci nebo k zábavě, a s úspěchem se dá předpokládat, že tomu bude odpovídat i její formální či jiné ustrojení. S tím souvisí i volba výrazových typů. Duchovní či přímo liturgická hudba v drtivé většině využívá výrazy velkoleposti, velebnosti, bývá dramatická, kontemplativní, stejně jako skutečně vážná, osudová, někdy patetická či rovnou tragická. V každém případě je usilováno o společný jmenovatel všech těchto poloh a tím je hudební efekt „hloubky“. Duchovní hudba může být jakákoliv, ale nikdy nemá ambice být povrchní.
Historie přinesla několik ikonických podob duchovní a liturgické hudby, ať už notoricky známého J.S. Bacha, W.A. Mozarta nebo F. Schuberta. Vedle bohaté tradice ale vznikly i poslechové návyky a s tím související recepční vzorce. Podoba duchovní hudby jakoby tím byla jednou pro vždy daná a daná je i norma pro dosažení hledaného efektu zmíněné hloubky. Je zde „kánon závažnosti“. Alespoň tak o tom zjevně smýšlí celá řada soudobých autorů „duchovní“ hudby. Ve snaze propůjčit svému dílu přesvědčivou závažnost respektují zmíněný kánon a uchylují se k historizujícímu gestu. Jinými slovy: jejich tvorba parazituje na historii ve snaze propůjčit si efekt obcování s „hloubkou“ stejným způsobem, jako je na přirozené citové výbavě člověka parazitní obrázek s postavami milenců před zapadajícím sluncem. Vlezle sentimentální vyobrazení je k pousmání, pokus o vytvoření efektu „hloubky“ vytváří efekt trapnosti.
Pojem „katolický kýč“ (a jistě bychom našli i protestantský či jiný protějšek) sice není stabilizovanou estetickou kategorií, ale existuje a svou specifičností pozornost estetiků vzbuzuje. A možná by se nemuselo hovořit jen o katolickém kýči, ale o přímo o „kýči konzervatizmu“, který vychází z přesvědčení, že „hloubka“ je podmíněná pokud možno hlubokou tradicí a vzrušující je díky své patině. Bez patiny není orgasmu a dojem „pravdy“ a „podstaty“ se pak nedostavuje. V Česku by „katolický kýč“ mohl reprezentovat například skladatel Miloš Bok (1968). Existují ale i příkladné výjimky dávající jasně najevo, že nábožensky motivovaná hudba, prezentující třeba právě katolicismus svého autora, nemusí nutně naplňovat žádnou z více či méně úspěšných definic kýče. Příkladná je v tomto smyslu tvorba Pavla Zemka (1957). Návštěvníci letošního čtvrtého ročníku pražského festivalu soudobé hudby Contempuls měli možnost vyslechnout jeho pravděpodobně nejnovější skladbu Trio č. 2 – Unisono I-XXI “Sedm Kristových slov na kříži”. Kompozice je pro Zemkovu tvorbu referenční, ilustruje tedy specifické metody práce s jednohlasem, nabízí prezentaci nástrojových barev v „obnažené“ a harmonií nekomplikované podobě, a dokáže zaujmout bez napodobování historie. Nakolik je „katolická“ je vzhledem k abstraktní povaze hudby těžko prokazatelné. Je čistě instrumentální a tak onen katolicismus může posluchač vzít na vědomí pouze prostřednictvím názvu skladby, a pak také po seznámení s dostupnými informacemi o jejím autorovi. V každém případě nedosahuje svého efektu užíváním výše zmíněných dogmat a „hloubka“, podpořená přesvědčivou atraktivitou pro čistě smyslovou recepci, se dostavuje přirozeně a bez estetického násilí.
Skladba Trio č. 2 – Unisono I-XXI “Sedm Kristových slov na kříži” není dostupná na internetu, dostupná je jen partitura na stránkách věnovaných Pavlovi Zemkovi.
