O gramofonech, ale i o pozastaveném soumraku kompaktních disků.
S ústupem CD formátu z výsluní se britský Touch vyrovnává všelijak – zkoušel to řadami vinylů, kombinací CD a knihy, nyní limitovanými kompakty v úsporných obalech, které ale samozřejmě nepostrádají typické fotografie majitele labelu Jona Wozencrofta. Limitovaných koncertních kompaktů Touch zatím vydal šest, posledním je záznam vystoupení turntablisty Philipa Jecka v londýnském klubu Iklectik.
Vlastně všechna Jeckova alba jsou nahrána živě, pomocí dvou gramofonů s rychlostmi 16, 33, 45 a 78 otáček za minutu a řady vrstvících, smyčkovacích, zkreslovacích a jinak zvukoměnných krabiček. To, zda k živé akci došlo na pódiu a před publikem či v domácích podmínkách, je při nahrávání převážně kabely a ne tak často mikrofony vcelku irelevantní.
Jeck ovšem „řadová“ od koncertních alb odlišuje. Na prvně jmenovaných, třeba dnes již klasických titulech Surf, Stoke, 7 či Sand, vždy najdeme víc záznamů z nejrůznějších časoprostorů, je na nich tedy dramaturgicky využita možnost práce kontrastem, zatímco koncertní alba jsou věnována vždy jediné situaci. Jsou tedy táhlejší, jaksi skrytě ambientní, neboť Philip Jeck při koncertním hraní výrazně dá na akustiku sálu (asi nejpamátnější tuzemské vystoupení odehrál v kostele – hlavním sále opavského Domu umění), což se ale do nahrávky nikdy stoprocentně nepřenese, a obsahují i případná hlušší místa improvizací. Jakýmsi hybridem je elpíčko Suite: Live in Liverpool, na němž je výchozí materiál jediného koncertu sestříhán a přeskupen do pěti tracků.
Na novince Iclektik Jeck žádné takové střihy nepodniká a nechává sedmačtyřicet minut svého vystoupení plynout příjemně pomalým tempem. Začíná hutnou, neustále se nepatrně proměňující plochou a na tuto a podobné základny se v průběhu vystoupení opakovaně vrací. Kolem třinácté minuty na chvíli dostane slovo hravé, rytmické drnkání na pozadí nehudebních ruchů, o deset minut později trocha pochroumaných, zastřených beatů, před koncem setu trocha mluveného slova a kdesi v poslední třetině manipulovaný zvuk elektrické kytary, převážnou většinu vystoupení ale tvoří nerytmická a těkavá harmonie a výsledek má díky této hře na jistotu patřičnou soudržnost.
Kdepak přeskakování a výrazné smyčky, Jeckova hudba již dávno není pouhou koláží a vlastně už ani není tak docela hudbou pro gramofony. Hlavní úlohu v ní převzal řetězec efektů, díky nimž Jeck svůj typicky nakřáplý zvuk dokáže proměňovat, natahovat i vrstvit velice plynule. Když do tohoto řetězce připojil baskytaru a v roce 2009 jí věnoval kazetové EP Spool (první titul dnes dobře prosperující značky Tapeworm), na kterém gramofony vůbec nezní, málokdo poznal rozdíl. Jeck je v současné době zkrátka především virtuózním a nezaměnitelným pánem efektů a mohlo by být zajímavé postavit jej do improvizační situace, v níž živě manipuluje hru jiných hudebníků. A o baskytarových linkách na Iklectik se zdráhám jednoznačně tvrdit, zda jsou z desek nebo skutečné baskytary.
Dalším typickým Jeckovým znakem je nemožnost určit při přehrávání jeho alb zamýšlenou hlasitost. Ta hudba zní stejně patřičně na plné pecky i na hranici slyšitelnosti a žádnou slohovou nápovědu nám nenabízí. V záznamu Iklectik tedy vlastně ano – někdo tam zakašle, což doporučuji ignorovat.
V úvodu píšu o ústupu CD, možná se ale blýská na lepší časy. Výzkumy a statistiky si bývají různé, říkám si při vzpomínce na jeden nedávný (zde) o nejvíce a nejméně zdravých národech světa. Ten, který, jak je mým zvykem, nemohu dohledat, přišel letos se zprávou o mírném vzestupu prodejů cédéček. Rád bych tomu věřil. CD představuje digitální formát, který si uchoval fyzickou podobu se všemi možnostmi uměleckého zpracování doprovodného materiálu a není závislý na zapnutém počítači; pro mě osobně poslouchat hudbu bez zapnutého počítače a online připojení třeba znamená velice moc. A jakkoli se na vlně návratu gramodesek taky rád pohoupu, vydávat a kupovat si na vinylu titul, který byl nahrán na digitální nástroje i rekordér a poté digitálně zmasterován, už je asi opravdu především otázka módy.
Philipu Jeckovi CD formát sluší. Výchozí zvuk gramodesek procesuje výhradně digitálními prostředky, jeho výstup je tedy jedničkonulový, navíc si jistě dobře uvědomuje, že když typické praskání starých desek zazní z CD, nikdo si jeho umělecké gesto nesplete s chybou v lisovně. Navíc mu toho praskotu ve výsledném zvuku v posledních letech výrazně ubývá.
PS: Kdo by se chtěl ve dvou hodinách prolétnout pětatřiceti lety historie Touche, může tak učinit ba křídlech mixtapu sestaveného před pár dny stájovým umělcem Mikem Hardingem.
Zatímco například Kraftwerk a jiní technooptimisté, ale i pesimisté jako Egon Bondy, se táží, jak by se člověk mohl povznést k dokonalosti stroje, vydavatel a dramaturg Jon Wozencroft jako by si kladl opačnou otázku. Proč by stroje nemohly „změknout“ do podoby dýchajících bytostí? Touchovské tituly představují nikoliv soundtrack, ale umělecké východisko této představy.
Philip Jeck: Iklectik
Touch, https://touch33.net