- Inzerce -

Philip Jeck: Sand

Po Surf, Stoke a 7 čtvrté album liverpoolského hráče na obstarožní gramofony, jehož název začíná na písmeno s a které obsahuje sedm tracků (mezitím Philip Jeck ovšem vydává i jiná alba).

Obal s fotografiemi vzorů záclon také není novinkou a ničím novým není ani sbírka vinylových desek, z nichž Jeck získává svou hudbu. Naopak, tato kolekce černých placek je čím dál ošuntělejší a ohlazenější. Písek v názvu alba je tím živlem, který obrousil hrany někdejších skřípavých koláží, vznikajících za použití gramofonů, smyček z minidisků, efektů a jednoduchých samplerů Casio SK, do podoby hladkých oblázků. Jeckův přístup už dávno není postmoderně plundrující, připomíná spíš životní postoj „poustevníka“ uzavřeného například v antikvariátu mezi milovanými, věkem lehce páchnoucími svazky. (Možná, že je Jeck takovým Ivanem Wernischem zvuků.)

Aktuální sedmička improvizací byla nahrána během koncertů v Holandsku a Anglii. Jeckova vystoupení jsou vždy táhlým a bohatým proudem s občasnou decentní repeticí, fragmenty vystřižené z koncertních nahrávek mají pokaždé sytý zvuk a (zcela logicky) tvoří dojem hudby, která plně zněla dávno předtím, než byla puštěna. Z takto majestátního základu je pohodlné soustředit se na co nejtitěrnější detaily a nechat posluchače tápat po drobnostech ukrytých pod tlustou vrstvou popraskané polevy.

Rozpoznatelné útržky použitých hudeb a přeskakující drážky desek, které – upraveny samolepkami – tvořily strojový rytmus, jsou minulostí. Současný Jeck pracuje s chybami v rychlosti přehrávání, echy a delayi i dlouhatánskými smyčkami částí desek nahraných na minidisk, celek téměř postrádá ostré střihy a plyne téměř ambientně, navíc poměrně tiše (slyš střed alba nazvaný Shining). Ani trojice čísel nesoucích v názvech slovo „fanfáry“ není o moc hlasitější, jen o něco výrazněji naznačuje rytmus. Samotný zvuk fanfár je měkkého, smyčcového původu. Pro vřeštící trumpety na albu není místo.

Pro vstup do Jeckova uhrančivého vesmíru je album Sand stejně vhodné, jako jeho tři předchůdci jmenovaní v samém začátku této recenze.

Philip Jeck: Sand
Touch (www.touchmusic.org.uk)


Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.