Nad výběrem ze singlů a jiných béček o tom, jací nám chybějí Stereolab. Sentiment je nabitá zbraň a trosečník leccos vidí novýma očima.
Čas pro comeback si britští Stereolab nevybrali nejlépe. Mohutná reediční kampaň – řada klasických alb vyšla v rozšířené podobě, obohacena o četné bonusy, neboť „the Groop“, rozkročená ve svých zlatých časech mezi Elektrou a vlastní značkou Duophonic, patřičně dbala na to, aby se jí s každým řadovým albem vyrojila řada singlových béček a cíleně limitovaných či pro pozdější vydání odložených nahrávek – měla být doprovázena koncertními šňůrami, z nichž samozřejmě od loňska scházelo a scházelo.
O tom, že do stejných řek se navracet nedá, by mohla vyprávět nejedna kapela, jež nechtěla spoléhat jen na sentiment fanoušků a až při comebacku zjistila, že své nástroje znovu rozeznívá do poněkud posunuté doby. Záměrem Stereolab, kteří blíže časově neohraničenou pauzu vyhlásili v roce 2009 a ukončili po deseti letech, bylo živě podpořit albové reedice. Nebýt koronaviru, byla by to komerční sázka na jistotu, neboť touha fanoušků po „jedné z nejdůležitějších kapel devadesátých let“ byla nemalá. Videa ukazují očesanou sestavu, jež vysoko sází na sentiment; sama kapela na nich působí dosti odtažitě, to ale může být dáno jen zprostředkovanou formou zážitku. Oproti studiově vycizelovaným nahrávkám jsou koncertní Stereolab samozřejmě úspornější a nepřenosnost zvukařských a aranžérských kouzel vyvažují hlasitostí, syrovostí a rockovým drivem. Dalo by se říci, že zatímco studiového vrcholu dosáhli v druhé půli deváté dekády, koncertně zůstali ukotveni v polovině první a na pódiích nikdy nepřestali působit dojmem poněkud exotičtější kytarovky. V Praze jsme je poprvé viděli téměř přesně před čtvrtstoletím – začátkem dubna 1996 na Brumlovce coby předskokany Sonic Youth –, naposledy v roce 2006 v Akropoli. V nedávných itinerářích Praha nefigurovala.
Na barikádách pop artu
Srovnáme-li první alba Stereolab s těmi natočenými po roce 1995, zaznamenáme obrovský posun; prohlubování, objevování a ozvučování dalších a dalších vrstev skrývajících se v písničkových půdorysech, jež se ve své úspornosti často obešly bez kontrastních prvků, například bez střídání slok a refrénů. Z indie kapely, sázející na kontrast mezi drsným zvukem kytar a analogové elektroniky s chytlavým projevem francouzské chanteuse Laetitie Sadier – její kombinace holčičího zpěvu a vyhraněně politických, sloganovitých textů ze všeho nejvíc evokuje naživo nikdy nespatřené obrazy Pařížského jara; narodila se ostatně hned po jeho vypuknutí, a tak jeho duch možná nasála doslova s mateřským mlékem –, se postupem času zkrátka stala mnohem sofistikovanější, elegantnější a zjemnělejší sestava.
S kytaristou a výhradním skladatelem vší stereolabovké hudby Timem Ganem, jenž na hudební scénu v osmdesátých letech vstoupil pod hlavičkou harsh-noiseového projektu Uncommunity, se Sadier setkala již v politicky výrazně vyhraněné kytarovce McCarthy, jejíž poslední desku nazpívala a jejíž dědictví Stereolab nějakou chvíli setřásali (zato se k němu nadšeně hlásí třeba Manic Street Preachers).
Nová kapela se politických témat nezřekla, od založení v roce 1990 ale sledovala i jiné cíle. Již název, přejatý z vanguardovských elpíček se zvukovými efekty, napovídá, že Tim Gane, hudební všežravec, sběratel desek a milovník báječného světa nahrávacích studií, hodlá svůj promyšleně eklektický sen zabalit do pop-artové svůdnosti. John Cage Bubblegum, zní název jednoho z kapelních hitů, a spravedlivě rozhořčená, francouzsky šarmantní frontwoman byla ve vší té směsici vlivů doslova výhrou v loterii. „Do textů jí nemluvím, to je její věc“ řekl mi Gane při rozhovoru.
Při obohacování rockového kapelního zvuku čerpal z bohatých zdrojů. Tu se v pop-rocku Stereolab ozvou „vintage“ syntetizéry easy-listeningových mágů, tam ohlasy neměnného německého motorik-beatu. Smyčce jsou téměř filmové, dechy a vibrafon zase až loungeové. Uklidňující tep a bzučivost ale ani na okamžik nezmizí a vokální linky – jednu dobu až tříhlasé – jsou příjemně zpívánkovité (víc „papapa“ snad za svou kariéru nazpívali snad jen Beach Boys). Jindy se Stereolab ale dovedou dlouhé minuty tvrdošíjně držet jediného groovu – neměnným rytmickým figurám doba zvláště přála, byť hlavně v taneční elektronice – a jen jej obohacovat nějakým tím pípáním a jinými zvukovými efekty. Klíčem k vítězství, jehož součástí byla i přibližně desetiletá smlouva s americkou Elektrou, byla schopnost smísit všechny výše zmíněné ingredience do jediného, chutného, elegantně servírovaného a zdánlivě prostinkého koktejlu.
Vzpomínáme-li na devadesátá léta jako na éru uvolněných slunných dní plných sofistikované lehké zábavy – a i tak se na ně vzpomínat dá –, jsou Stereolab jistě ideálním soundtrackem, jejich tvorba je ale zároveň průkopnická počtem pootevřených dveří, do nichž po nich vtrhly davy revivalistů a retromilců. I když jejich zbraněmi dnes již chřestí ledaskdo, Gane a Sadier si udržují náskok přinejmenším o paraplíčko.
Elektra rediviva
V reedičním programu, probíhajícím od roku 2018, Stereolab společnou péčí své značky Dupohonic Ultra High Frequency Disks s Warp Records uvedli kromě prvních tří dílů kompilace Switched On remasterované a rozšířené verze (2CD nebo 3LP) svých elektrovských řadových alb Transient Random-Noise Bursts with Announcements, Mars Audiac Quintet, Emperor Tomato Ketchup, Dots and Loops – poslední tři jmenovaná doporučuji těm, kdo chtějí se Stereolab začít; pořadí je chronologické i kvalitativní –, Cobra and Phases Group Play Voltage in the Milky Night, Sound-Dust a Margerine Eclipse.
Ještě jednou k sentimentu. Novinka celé reediční kampaně, tedy koncem února vydaný čtvrtý díl kompilační série Switched On mě baví už proto, že prvních sedm písní je vlastně veškerý obsah dvacet let starého „minialba“ The First of the Microbe Hunters, jež se mi coby zbrusu nové příjemně postaralo o část soundtracku k mému kalifornskému létu. Sanfranciský Virgin Megastore, kde jsem si to CD tehdy koupil, už neexistuje, pár kilometrů vzdálená rekordšopovací Mekka jménem Amoeba, kde jsem si tehdy nějaké ty Stereolab tehdy také pořídil, stále ano, jen při placení je teď prý třeba stát šest stop od přepážky.
Slova minialbum a limitovaná edice nám v případě Prvních mezi lovci mikrobů naznačují, v jaké pozici a s jakou dekádou se tehdy Stereolab loučili. Minialbum o čtyřicetiminutové stopáži je totiž minialbem snad jen v kontextu více než hodinových řadovek, na nichž kapela neváhala naplňovat kapacitu kompaktního disku téměř bezezbytku. A limitovaná edice? V tomto případě první vrh od Duophonic čítal 12 000 kompaktů a 6 500 dvojvinylů, ještě téhož roku se ale titulu ujala i Elektra a EastWest Japan.
Od osmé písně dál kompilace – opět dvoukompaktní nebo třívinylová, pokud byste se nerozhodli pro download – nabízí všelijak zpřeházené první a druhé strany singlů prodávaných jen na koncertech, kompilační příspěvky, filmovou hudbu (samozřejmě k dokumentu o Robertu Moogovi), a nevydané nahrávky, jako jsou třeba ty, co zbyly ze spolupráce s newyorským sochařem a konceptualistou Charlesem Longem. Celkem je tu k slyšení pětadvacet kusů, stopáž činí hodinu a tři čtvrtě.
Při poslechu stereolabovských kompilací – kromě řady Switched On máme k dispozici třeba ještě dvojici singlových výběrů Oscillons form the Anti-Sun a Fab Four Suture – mívám pocit lehkého nepořádku způsobený samozřejmě tím, že kapela přeuspořádává již jednou uspořádané se snahou o novou logiku. Přesvědčen o tom, že dlouhohrající album je mnohem více než součet jednotlivých skladeb či písní a že tím „více“ je právě dramaturgie při výběru a řazení (proto bytostně nesnáším veškeré automatizované online playlisty a jejich doporučení), připadám si při poslechu kompilací tak trochu jako trosečník. Vyvržen na neznámé pobřeží, na němž netuším, co čeká za nejbližší zatáčkou či kamenem, prohlížím si vyplavené zbytky minulého pohodlí a znovu podrobně zkoumám předmět po předmětu – jak si který stojí sám o sobě a k čemu je dobrý?
Po odeznění Lovců mikrobů kompilace, kde se písničky střídají s instrumentálkami, jež nejspíš mírně převažují, poněkud ztrácí soudržnost. Ochabující pozornost ale jistě nakopne Free Witch and No Bra Queen s – hádám – jedovatým „dechovým“ rejstříkem jakési samohrajky. Následuje pětice různorodých instrumentálek, často jen repetic, na nichž se patrně nezačalo stavět. Postupně etablovaný příjemný pocit DIY experimentování vyvrcholí zcela nečekaně, totiž opulentním šestiapůlminutovým šansonem Calimero, který Stereolab stvořili s divou francouzského avantgardního zpěvu Brigitte Fontaine. Tahle sedmiskladbová půlhodina mě z celé kompilace potěšila rozhodně nejvíce – je jako druhé, neznámé a nečekané „minialbum v maxialbu“.
Electrically Possessed je kolekcí pro fanoušky. Nevím, má-li schopnost získat skupině nové posluchače, pro stávající je ale zajímavou možností doplnit si ponětí o šíři záběru, který Tim Gane, Laetitia Sadier a spol. svému dítku dali do vínku a láskyplně piplali a piplali.
Stereolab: Electrically Possessed [Switched On Vol. 4]
Dupohonic Ultra High Frequency Disks / Warp Records (stereolab.co.uk)