Sbor kněze Ambrože v Hradci Králové je sídlem Církve československé husitské, pozoruhodné architektonické dílo, které vzniklo v letech 1926–1930 podle návrhu Josefa Gočára. Večer 5. listopadu se v tomto prostoru uskutečnil koncert v rámci festivalu Hudební fórum Hradec Králové. Festivaly soudobé hudby mimo trojúhelník Praha – Brno – Ostrava nejsou příliš častým jevem a Hudební fórum je důležitou výjimkou, navíc festivalem, který se nebojí vyhraněné dramaturgie. Ukázkou byl právě tento koncert, na němž zazněly tři skladby litevského skladatele Broniuse Kutavičiuse (nar. 1932).
Kutavičius je důkazem, že pojem „národní hudba“ je v současné době ještě stále možné používat, aniž by to zároveň znamenalo hudbu konzervativní či povrchně folkloristickou. Kromě spojení skrze jazyk – všechny tři skladby byly vokální – tu je pojítkem inspirace litevskou tradiční hudbou, především takzvanými sutartinés, formou vokálního vícehlasu, v němž se hlasy proplétají v hypnotických kánonech. Při jejich poslechu se na mysl dere cosi o folklorním minimalismu a právě tento rys je typický i pro významnou část Kutavičiusovy tvorby, v níž se kompoziční techniky příbuzné s americkým minimalismem, tedy pomalé změny jednoduchého hudebního materiálu, pojí s ohlasy sutartinés a texty básníka Sigitase Gedy (1943–2008).
Koncert otevřel Magický kruh sanskrtu (1990), jehož partitura je vlastně také výtvarným dílem, kde je každá z devíti částí zapsána do jiného tvaru. Smíšený sbor zde využívá řadu neobvyklých zdrojů zvuku, vedle různých fléten a archaických strunných nástrojů také kovové hroty hřebenu na česání lnu rozeznívané smyčcem. Krátké motivky se přelévají mezi hlasy tam a zpět a přelévají se jeden do druhého. Zároveň je to ale hudba celkem dramatická.
Oratorium Z kamene Jatvěhů (1983) odkazuje k jednomu z dávno zmizelých baltských pohanských kmenů, v jehož jazyce se dochovalo jen pár frází. Ty tvoří text první části skladby zahájené rychlým rytmickým tlučením kameny, v další části je využit text litevské lidové písně a další folklorní nástroje.
Závěr koncertu nás dovedl až do sedmdesátých let, kdy vznikla kompozice Poslední pohanské obřady (1978), skladba z uvedené trojice nejradikálnější v minimalistické estetice a zároveň zvukově nejkompaktnější, autorem jejíhož textu je opět Sigitas Geda. Nejsilněji se v ní projevilo to, co naznačily i předchozí dva kusy, že totiž pro Kutavičiuse je hudba rituálem, v němž jde o víc než jen o noty v partituře. Hudební materiál je radikálně jednoduchý, fráze na několika málo tónech se mění ještě pozvolněji. Kontrastů není mnoho, ale když už přijdou mají sílu hromu, jako když v úvodní části do repetitivního zpěvu vpadnou plnou silou varhany. Rozmístění a pohyb interpretů v prostoru, využité již v předchozích skladbách, má tady zásadní roli. Dirigent přechází po sále a působí jako zvukový inženýr ovládají mixážní pult a posílající signál z jednoho rohu do druhého. Nejsilněji to působilo v části nazvané Zaklínání hada, kde sbor rozmístěný po celém obvodu kolem publika podle jeho gest plynule přecházel z šeptavého zpěvu do výhrůžného syčení přelévajícího se z místa na místo.
Je snadné si představit, že taková hudba musela v době svého vzniku provokovat, a to nejen oficiální místa tehdejší sovětské hudby, ale také skladatele operující na poli avantgardy. Pro jedny byly problémem odkazy ke křesťanství i k pohanské identitě staré Litvy, pro druhé jednoduchost a přehlednost hudební struktury či tonalita. Ačkoliv první část problému již s pádem Sovětského svazu zmizela, provokativnost Kutavičiusova pohanského minimalismu tím na síle neztratila. Jednoduchost tady ovšem není synonymem snadnosti, tato hudba chce po posluchačích, aby přistoupili na jiný způsob naslouchání. A publikum (v němž bylo zjevně mnoho lidí zvyklých spíše na klasicko-romantický repertoár) se nechalo strhnout.
Při mohutném finále, kdy jsme byli doslova obklopeni zvukem ze všech stran, se nám připomnělo, že hudba umí být fyzickým zážitkem. A celý koncert pak byl hudební událostí, jakou jsem již dlouho nezažil. To byla samozřejmě též velká zásluha interpretů. Hudební fórum pro tento koncert z Litvy pozvalo komorní sbor Aidija s dirigentem Romualdasem Gražinisem, skvělou místní posilu poskytl Královéhradecký dětský sbor Jitro se sbormistrem Jiřím Skopalem.
