Zatímco minule to bylo o sezení, tentokráte je to chození. Podle jistých pramenů, nebo snad legend slavný architekt a přesvědčený nacista Albert Speer během dvacetiletého trestu, který si odpykal ve vězení Spandau, trávil čas prapodivnou meditativní aktivitou. Na vězeňském dvoře chodil dokola a odpočítával kroky pravděpodobnou vzdálenost mezi místy a městy, které navštívil, když býval svobodným a mocným občanem Třetí říše. V roce 2014 původně architekt a dnes světově proslulý belgický umělec žijící v Mexiku Francis Alÿs realizoval perpatetickou performanci, dokumentovanou na 6 videokamer GoPro: Albert’s Way (Albertův způsob).
Podle titulků uvedených na videu chodil Alÿs sedm dní od 9 ráno do 18 hodin večer dokola podle zdí svého ateliéru tak rychle, aby za týden ušel trasu přibližně 118 km. To je vzdálenost, kterou urazí poutnící na pouti Camino Ingles (Anglická cesta) od přístavu na atlantickém pobřeží do Santiaga da Compostela. Trasa Camino Ingles je anglická proto, že se tudy plahočí k hrobu svatého Jakuba poutnící pocházející ze severní Evropy. Na videu vidíme optikou rybího oka šesti kamer postavu vytáhlého Alÿse, připomínajícího pana Hulota, nebo postavy chodců od Giacomettiho. Rázuje s rukama v kapsách v cyklickém pohybu virtuální expedice k pomyslnému hrobu křesťanského světce.
https://www.francisalys.com/public/albert.html
Autorovo vysvětlení záměrů a možných souvislostí jsem na internetu nenašel. Stejně jako u jiných prací se teoretizování Alÿs pokud možno vyhýbá. Nechává na divácích nebo novinářích, aby konali svou práci. Mimochodem zvuk pro video pořídil francouzský zvukový umělec Félix Blume.
https://www.felixblume.com/EN/Sonicpostcards.html
Řekl bych, že Francis Alÿs jeden z nejzajímavějších a nejinspirativnějších současných umělců.Jeho práce je srozumitelná, zábavná, angažovaná, dojemná, neideologická, nesentimentální a postrádá příchuť falešného patosu. Používá nejrůznější média od kresby, akce, videa, malby, sochařství, literárního textu až po zvuk. Jeho práce je natolik pohyblivá a plazmatická, že úspěšně uniká přihrádkám a kategoriím a dokonce to vypadá, že i obchodníkům s uměním. Ohledně citlivosti pro zvuk jako významutvorného prostředku je příkladná videodokumentace jeho intervencí v Anglii nazvaná 7 Walks, která vznikla v letech 2003 až 2009. V Railings – Fitzroy Square sleduje kamera Alÿse jak se prochází v ulicích Chelsea. S klackem v ruce a podobně jako to dělají děti nechává dřevo přejíždět po železných plotech.
https://www.francisalys.com/public/railingsfitz.html
Jako vždycky jde o sled obrazů, který je obyčejný, civilní a neskutečný vjednom. Hráč na ploty prostě jde, kam ho kroky vedou a vyťukává přitom mimochodem jednoduchý rytmus. Teprve na druhý pohled a poslech si uvědomíme, kolik je vlastně v téhle londýnské noblesní čtvrti plotů. Kolik zábran – hranic mezi veřejným a soukromým prostorem. Prostým a dětsky bezostyšným způsobem ten osamělý chodec, ten bůhvíkam mířící cizinec maně odhrně nějaký záhyb architektonického a sociálního kodexu postkoloniální metropole světové mocnosti Albionu.
O dost enigmatičtější je záznam vycházkové performance Duet. Tu Alÿs realizoval v Benátkách v roce 1999 ve spolupráci s kolegou Honoré d’O. Jeden muž v bílé košili s červeným písmenem A dorazí do Benátek vlakem s částí tuby na zádech a prochází se ulicemi. Jeho Spoluhráče (označen na zádech jako B) sledujeme jak bloudí labyrintem uliček s druhou částí dechového nástroje. Video končí setkáním obou hráčů po dvou dnech hledání, složením tuby a trochu rozpačitým pokusem o vyloudění zvuku z lesklého nástroje – objektu.
https://www.francisalys.com/public/duett.html
Alÿs nevystupuje aktivně ve všech svých piecech. Často je za kamerou, nebo jen sleduje z povzdálí co dělají jiní. Celou svoji sérii věnuje dětským hrám a nabízí zde souvislost s kanonickým Brueghelovým plátnem Dětské hry. Alÿs kamerou a mikrofonem zaznamenává děti při hrách v ulicích Mexika, Venezuely, Afganistánu, Belgie, Jordánska i Francie. Někde je to slepá bába, na mrtvolu, skákaná čára, drábky, pouštění draka. Jindy jsou hry poněkud drsnější jako v Afganistánu, kde místo kalašnikovem se děti jakoby zabíjejí pomocí prasátka – odrazem slunce na střepu zrcadla.
https://www.francisalys.com/public/espejos.html
Video Reel-Unreel z Kábulu rozvíjí motiv dětských her do akce, kterou Alÿs mírně zinscenoval, tak jako inscenoval herní scény se stovkami spoluhráčů, přemisťujících například horu v poušti. Dal kábulským klukům místo tradiční obruče cívky s filmy. Je to představení ve kterém se kinematografický nástroj kolonialismu proměňuje v rukou dětí v hračku, osvobozuje se, rozpléta, mízí, ztrácí svoji moc ovládat druhé. Zároveň se partiturou makabrózní skladby, ke které se občas přidává hrozivé rachocení hlídkujících amerických, nebo anglických helikoptér na městem. Kábul je zde – podobně jako ony železné mříže particijských domů Londýna – jemným chirurgickým nástrojem sloužícím pro obnažení podloží skutečnosti, kterou si neradi připouštíme.
https://www.francisalys.com/public/reel-unreel.html
Série Children’s Game mi v něčem připoměla další monumentální filmově-zvukové podujetí: Movement of People Working Philla Niblocka. Mezi lety 1971 až 1991 Niblock využil každou příležitost která se mu na cestách naskytla, aby v dlouhých, nepřerušovaných záběrech na 16 nebo 35mm filmový pás zaznamenával pohyby neznámých lidí při manuální práci. Bez zvuku. Po celém světě: rybáři v Japonsku, truhláři v Indonésii, lovci tuleňů v Grónsku, výrobci nudlí v Číně, sedláci v Maďarsku. Původně šlo prý o studijní materiál pro chystanou spolupráci s tanečním souborem. Pro choreografa Niblock sbíral záběry „přirozených“ pohybů jako inspirace pro stylizovaný pohyb při tanci. K produkci nakonec nedošlo. Nevadí. Dokumentární archiv snímaný nehybnou kamerou a promítaný bez střihu je (v kombinaci s monotonními sochařskými kompozicemi autora) svědectvím o vymírajícím univerzu dřiny, ale i zručnosti lidských rukou, přemýšlení a symbioze s nástroji, Pohled do dob před globalizací a robotizací v jejichž příšeří žijeme dnes.