Nepřijde čtenáři pozoruhodné, dokonce podezřelé, že po roce 1989 u nás zřídka veřejně vystupují ruská (případně ukrajinská) divadla, hrají ruští hudebníci, vystavují ruští výtvarní umělci? Zřídka kdy se tu hrají nové ruské filmy, přednášejí ruští vědci, politici a filosofové. Přitom Rusů je 145 miliónů, hranice nejsou zas tak daleko a česká společnosti a kultura byly dobrovolně i nedobrovolně po celé dvacáté století omývány a zavlažovány mocnými vlnami z Východu. Vždyť nejen čínské, ale i ruské zájmy viditelně hájí činitelé nejvyšších stolic státu a nezanedbatelnou roli hrají i různá „nezávislá“ média. Adam Benjamin Bartoš se pokouší zasít u nás sémě euroasijské ideje Alexandra Dugina a Jana Klusáková na Vltavě v pěti minutách informuje o kulturních novinkách z Moskvy a Petrohradu. Zatím to vypadá, že vzhledem k hegemonii CocaColy, KFC, Google, Holywoodu, Michaela Jacksona, NATO a euroatlantické civilizace nemá u nás Euroasie velkou šanci. I když kdož ví, co bude?
„Nový věk bude krutý a plný paradoxů. Bude to Věk Dítěte s korunou, věk přijetí run a kosmického běsnění Superčlověka. ‘Otroci budou sloužit a trpět’. Obnovení Archaické svátosti, nejnovějšího a také nejstaršího syntetického nad-umění je důležitým momentem v eschatologickém dramatu, událostí v ‘Chrámu rovnodennosti’. V knize Book of the Law Alistair Crowley tvrdil, že jen ti, kdo poznají hodnotu čísla 418 budou moci vstoupit do Nového Věku.“
To napsal mystik, filosof a dlouholetý dvorní ideolog Kremlu Alexander Dugin v roce 1995 v eseji věnovaném Sergeji Kurjochinovi (vyšel až in memoriam v roce 2001 v Moskvě). Bylo to patrně na oplátku za to, že pozoruhodný anarchistický dada a nekonformní umělec pro něho uspořádal benefiční koncert k volbám, ve kterých se Dugin pokoušel nechat zvolit do Státní dumy. To vyhlíží jako symptom a příslib „nového věku, plného paradoxů“: konjunkce nespoutaného umělce s temným putinovským antisemitským rasputinem. Nebo to byla od Kurjochina podobně ironická a subverzivní akce, kterou provedl nedlouho předtím, když vystoupil v ruské státní televizi v roli politika a historika a představil s vážnou tváří svoji teorii, že Lenin byl ve skutečnosti houba?
Od doby kdy bydlím na Vinohradech, častěji než dřív a častěji než angličtinu slýchám venku ruštinu. A to si nechodím kupovat pelmeně na Francouzskou ulici. Nepídil jsem se ani po tom, kolik Rusů v Praze přebývá a nemám zdání, zda jde statisticky o turisty, mafiány, studenty, troly, disidenty, nebo residenty. Občas si všímám azbukových plakátů s ruským, nebo rusky znějícím jménem zpěváka, či zpěvačky. Nedávno se objevily znovu plakáty zvoucí na koncert Alexandrovců a před časem na populární molodce Mumínky (Mumiy Troll). Svědčí ty reklamy o vkusu ruské Prahy, nebo o snaze agentury, pokoušející se přiživit na nostalgii expatriotů? Ruský oligarcha Rašid Sardanov letos v létě na svatbu své dcery na Žofín nepozval Žannu Vladimirovnu Bičevskou, ale Robbieho Williamse. Podle nedůvěryhodných bulvárních zdrojů mu za soukromou šou zaplatil kolem 50 milionů.
Možná že příčina naší malé ochoty k pohledu směrem na východ spočívá v tom, že naše kultura měla v letech normalizace pro ruské umění jen málo pochopení. Celkem logicky jsme vítali a opájeli se skoro čímkoli, co přicházelo ze Západu. Jistou solidaritu jsme projevovali snad k opozičnímu hnutí a kultuře v Polsku, ale skoro bez povšimnutí zůstávalo neoficiální umění 80. let v rozkližujícím se Sovětském svazu. A přitom toho bylo dost, co na mrtvole impéria tehdy kvetlo: v hudbě Arvo Pärt, Alfred Schnittke, Bulat Okudžava, Vladimír Vysockij. A ještě jedno jméno, které až na několik zmínek v českých médiích neprávem zapadlo: Sergej Kurjokin, či Sergey Kuryokhin, (Серге́й Анато́льевич Курёхин, Sergei Kuriokhin, Sergei Kurekhin, Sergueï Kouriokhine).
S tímto jménem jsem se setkal poprvé v Amsterdamu v roce 1989, když kamarád, promotér východoevropského rocku Frank Nordman, zoufale sháněl několik živých krav, koně, prasata a husy. Dirigent Pop Mechaniky vyžadoval, aby mu ta zvířata přivedli na pódium klubu Paradiso. Neměla být prý rituálně obětována, nicméně nizozemské spolky na ochranu zvířat se obávaly, že němým tvářím bude během hudebně-divadelní produkce učiněna přece jen nějaká újma.
Pop Mechanika byla pravděpodobně nejbizarnější a nejvýraznější kapela, která se z kadlubu východoevropského, sovětského a petrohradského undergroundu během rozpadu bipolárního světa zrodila. Kurjochin skupinu založil v roce 1984 v Leningradu, když sezval ke spolupráci všechny rockové skupiny, se kterými doposud spolupracoval. Navíc oslovil free jazzové a klasické hudebníky, folklorní tělesa a později angažoval i hudební odbor místní pobočky KGB, včetně nákladního auta. Postupně se poloimprovizovaný styl souručenství propojil s cirkusovou, divadelní a karnevalovou a patafyzickou poetikou. Kurjochin integroval – pokud to šlo – do programu děti, performery, modelky i výše zmíněná zvířata: koně, krávy. Někdy jsou dokonce uváděni i tygři, velbloudi a sloni. Občas se jeho poloimprovizovaného happeningu účastnilo až 300 bytostí, i když se nikde neuvádí, kolik z toho bylo slepic.
Nejen v Rusku ale i na západě se již tehdy těšil určitému zájmu odborné veřejnosti. V roce 1981 vydalo nakladatelství Leo Records první (západní) Kurjochinovo sólové CD The Ways of Freedom, v roce 1985 vznikl o kulturní undergroundové líhni Leningradu dokument BBC. V roce 1986 se Kurjochin v Berlíně setkal s Davidem Mossem a v roce 1988 za ním do Petrohradu přijel dokonce John Cage. Setkání mělo – jak zmiňuje jeden z členů Pop Mechniky, výtvarný umělec a performer Sergej „Afrika“ Bugajev – zásadní vliv. Autorita Johna Cage potvrdila Kurjochinovi správnost nasměrování jeho radikální poetiky a estetiky. Umění je nástrojem duchovní změny, je bytostně nespoutatelné, svobodné, hebefrení a efemérní. Vysoké a nízké styly a různá média je potřeba pokud možno řádně terapeuticky progurglovat a chuligánsky promíchat. Sentiment, parafráze a burleska jsou stejně krásné a dobré jako konkrétní hudba, Bach, Prokofjev a Rachmaninov.
Fenomén Pop Mechaniky byl součást jednoho spodního proudu nové postmoderní globální kultury, výronem podobné revoluční energie jako fluxové videopřenosy Nam June Paika, hudba, mytologie a performance Sun Ra Orkestra, mutimediální experimenty Franka Zappy, radikální politické koncepty Cornelia Cardewa, Conlona Nancarrowa, instrumentální performance Glenna Brancy, Freda Frithe, nebo Johna Zorna (který se o Kurjochina v USA producentsky staral).
Za těch dvacet let, co mezi námi Kurjochin není, se svět dost proměnil a proměnilo se i umění. S tak radikální chaotickou vizi svobody by dnes nejspíš ani v Petrohradě, v Praze, ale ani v New Yorku Pop Mechanika moc nepochodila. Oslavu z osvobozujícího chaosu a závrať z nově nabyté svobody a volnosti si Rusko užívalo jen krátce. Dříve podzemní vizionáři nového věku a nezávislí performeři se rychle orientovali v nové ekonomické situaci a někteří z nich se zapojili do oligarchického establishmentu. Jelcinův tanec během jeho poslední volební kampaně, zdá se, vypadl z jednoho vystoupení Pop Mechaniky.
Jakoby příznivci čísla 418 všude na světě měli pořád víc navrch. Co znamená číslo 418 v názvu? Kujochinův koncert pro Dugina se v originále jmenoval Koldovstvo 418 prošlo udačno (magie čísla 418 byla úspěšná). 418 je podle Crowleho katalyzátorem paleogenetické Magie chaosu, transformace, či tranasmutace proměňujících se dějinných éonů. Kariéra panruského vlastence Alexandera Dugina se zatím jeví být docela úspěšnou.
Biografická poznámka: Sergej Kurjochin, (přezdívka „Kapitán“) se narodil v roce 1954 v Murmansku. Většinu života prožil v Leningradu. Zemřel v roce 1996, tedy před dvaceti lety, ve 42 letech na rakovinové onemocnění srdce. Je pohřben nedaleko hrobu Anny Achmatovové. Z podobného uměleckého okruhu vyšla celá řada dalších umělců: například pohybové divadlo Děrevo, spolupracující se skupinou Avia, či syntetické technické a výtvarné divadlo AKCHE. Vůdčí osobností tehdejší Leningradské scény byl univerzální tvůrce a ideolog Timur Novikov a jeho hnutí Nový akademismus. V roce 1990 vysílal v Leningradě nerušeně dokonce pirátský televizní kanál a vznikla řada nezávislých uměleckých komunit, jako byl třeba squat Puškinskaja číslo 10. Tedy číslo deset, nikoliv 418.
Na památku Sergeje pořádají jeho žena a přátelé každoročně mezinárodní mezižánrový SKIF Festival. Spektrum je stejně široké jako byla Kurjochinova otevřenost a vkusová plasticita. Dramturgie kombinuje a míchá vše od avantgardního roku, k free jazzu, po etnickou hudbu a experimentální divadlo. Letos proběhne SKIF jen jeden den: 25.listopadu od 7 večer do 6 do rána. Na programu je také koncert Pop Mechaniky, o níž se trochu zdá se stará Kurjochinův kolega saxofonista Sergej Letov a ve foyér proběhnou obligátní módní přehlídky.
https://www.kuryokhin.net/skif
