Na svém debutovém albu nazvaném 2000 se nová česká kapela TokDat představuje jako uskupení mistrů ve svém oboru, kteří ale nezapomněli, jak si hrát.
Pianista kapely Martin Konvička prý vymyslel pro její hudbu svébytný žánrový termín “post-ironický jazz” (zdroj: rozhovor na Českém rozhlasu) a musím říct, že toto označení k ní perfektně sedne. Už první skladba nazvaná Lidová hudba je toho nejzářnějším příkladem. Pokud má post-ironie označovat stav, kdy se hranice mezi vážností a ironií sdělení rozmazává, je v této skladbě zachycena v nejčistší formě. V dalších kusech pak slyšíme další “variace” na toto téma, někdy v trochu zadumanějším duchu (Thumos), jindy v přímo extatickém (Plesnivý fíkus). Tím však rozhodně nechci nijak snižovat kvalitu ostatních skladeb, nebo je klást do stínu té první – spíše chci poukázat na zdařile jednotnou koncepci alba, v níž první skladba nastaví pomyslnou “notu” a další kompozice se jí dle svých vlastních pravidel hry drží. Hravost je pak slovem pro tuto nahrávku nejvýstižnějším. Ačkoli jde, dle slov hlavního autora, kytaristy Tomáše Miky, o hustě prokomponované album, na němž nebylo moc prostoru pro improvizaci, spontaneita a veselí z ní přímo srší a je slyšet, že se všichni hudebníci náramně baví (občas tak moc, že z nich vyletí i nekontrolované výkřiky jako například ve zmiňované extatické skladbě Plesnivý fíkus). Lidovou hudbu považuji za archetypální hudební sdělení celé desky, a tak se pokusím na jejím příkladu nastínit „vibe“ zbytku alba.
Lidová hudba je pozoruhodně poslepovaný hudební kaleidoskop, z něhož na posluchače v jednu chvíli vyskakují motivy z tradičních lidovek (například Ej, lásko, lásko), v jiné chvíli zase z “lidovek” 21. století – např. archetypální lo-fi hip hopový beat z youtubového streamu “lo fi hip hop beats to study/relax to“, který zná snad každý dnešní mileniál, Imperial March ze Star Wars a povědomě mi znělo i několik dalších motivů, jež jsem si však nebyl schopen zařadit. To vše se ozývá ve skromné instrumentaci kytara – klavír – basa – bicí a pohromadě vše drží neustále se měnící groove, který se zasekává, zrychluje, zpomaluje, metricky přehodnocuje a přitom nikdy nepůsobí kostrbatě nebo nuceně. Velká poklona patří bubeníkovi Markovi Urbánkovi, že celou desku perfektně stmeluje, v posledním kusu Lexpletk svou krasojízdu ještě zakončí dramatickým sólem. Ostatní hráči za ním však nijak nezaostávají a předvádějí naprosto současně znějící progresivní jazzový minimalismus, který nikdy neztrácí tah, vyhýbá se obloukem všemožným klišé a navíc celou dobu ustavičně groovuje. Vůbec samotná rytmičnost je to, co nám v hlavě po dohrání desky pravděpodobně utkví nejvíce, což byl ostatně i záměr Tomáše Miky, jenž o projektu tvrdí, že v něm chtěl napodobovat elektronickou hudbu pomocí akustických nástrojů. To se mu jednoznačně povedlo a výsledkem je deska sršící hudebnickou srandou, silně nakažlivou i pro posluchače.
Nejde však rozhodně o žádnou nízkou estrádní „comedy show”, neboť výkony každého z hráčů jsou zde skutečně na mistrovské úrovni. Přesto se kapela nebere nijak vážně (i když by mohla!), což sympaticky dokazuje i ve videu ke skladbě Lidová hudba. Spojením sebeironie a virtuozity dostává kapela TokDat svému vlastnímu žánrovému označení a zároveň ukazuje, že je uskupením skutečně progresivních a originálních současných umělců, jejichž produkce umí rozesmát, roztancovat i uchvátit, ale především nabít pozitivní energií.
TokDat: 2000
Ma Records (https://marecords.bandcamp.com)