- Inzerce -

Potopení Titaniku kouzla zbavené

„Třicet minut jsem čekal, co se bude dít, pak jsem se zvednul a odešel.“ Tato věta nepopisuje moje pocity ani konání na koncertu Gavina Bryarse Potopení Titaniku v kinosálu Veletržního paláce, ale je vyjádřením neznámého internetové diskutéra pod recenzním článkem. Netuším, jaké byly důvody jeho nespokojenosti. Možná, že nebyl obeznámen s tím, že ho čeká více než hodinová skladba, jejíž kouzlo nespočívá v akci, instrumentální virtuozitě či gradaci, ale v tiché kontemplaci a pohroužení se do vlastního nitra a do smutného příběhu, od jehož skutečného data uplynulo letos již sto let. Možná, že měl dotyčný počkat dalších třicet minut a pokusit se přijít viděnému a slyšenému na kloub. Je však pravdou, že by to i v takovém případě měl na pražském koncertu těžké.

Gavin Bryars nikdy neskládal hudbu, která by šla posluchačům vstříc. Jeho otevřené semi-aleatorní hudební dílo The Sinking of the Titanic pocházející z roku 1969 zažívá v posledních letech opravdovou renesanci. Jedním z důvodů je jistě letošní stoleté výročí námořní tragédie. Avšak již před pěti lety se na labelu Touch objevila velmi nápaditá verze v kooperaci samotného autora (kontrabas) se souborem Alter Ego (smyčcové a žesťové nástroje, perkuse, klávesy, magnetofonový pás) a hráčem na gramofony Philipem Jeckem. Variabilitu skladby podtrhují velice rozdílné stopáže – od patnácti minut až po impozantních dvaasedmdesát minut právě na poslední pořízené nahrávce. Přestože i tato poslední verze nahraná u příležitosti 49. mezinárodního festivalu soudobé hudby na Benátském bienále v roce 2005 vychází ze stejného jednoduchého motivu jako původní dvacetiminutová skladba, její neustále se proměňující melancholická atmosféra ve spojení s jemným praskotem a šuměním Jeckových gramofonů a řadou konkrétních zvuků a dobových hlasů funguje na tomto časově impozantním prostoru dokonale.

V podobné interpretaci zazněla skladba i na letošních Strunách podzimu. Jak prozradil Gavin Bryars v řadě poskytnutých rozhovorů, původní partitura doznala značných úprav. Kromě některých jejích prvků – partů hraných jednotlivými hudebníky, časového plánu celé skladby, podle něhož jsou určeny nástupy jednotlivých hráčů či nástrojových skupin a slovních poznámek pro perkusionisty týkajících se určitých zvuků, které je třeba napodobit – existují též poznámky z výzkumu v podobě popisu jednotlivých zdrojů hudebního i mimohudebního materiálu.

Prostor kinosálu Veletržního paláce vypadal impozantně, uprostřed jeviště bylo instalováno velké projekční plátno, na němž byl promítán nový vizuální materiál s filmy, které vytvořili američtí tvůrci Bill Morrison a Laurie Olinder. Právě toto multimediální provedení bylo nejvíce očekávanou novinkou v novém pojetí původně jen hudebního představení. Původní záměr však při pražském vystoupení zůstal za očekáváním. Ukázalo se, že sporé množství autentických záběrů nedokáže zaplnit prodlouženou stopáž skladby – vyplňujících motivů vodní hladiny bylo až příliš mnoho. Prostor kinosálu byl sice vybaven slibně vypadajícím vícekanálovým aparátem, avšak jako velký problém se ukázalo spojení živě hraných a částečně snímaných klasických hudebních nástrojů a konkrétních zvuků a hlasů, které působily rušivě a neuceleně. A tak jsem si nejlepší dojem odnesl ze čtvrthodinového interview s autorem, který se představil jako velice zábavný a sdílný společník. S úsměvem na rtech vyprávěl, jak svoje rané i pozdější hudební nahrávky vždy nacházel v regálech snad všech existujících hudebních žánrů – co více si přát jako důkaz stylové nezařaditelnosti a originality hudebního tvůrce.

 

 

Struny podzimu, 17. ročník mezinárodního hudebního festivalu

Gavin Bryars – Potopení Titaniku (The Sinking of the Titanic)

 

Veletržní palác, Studio hrdinů (kinosál ARTminus)

18. října 2012, 19.30 hodin

 

Gavin Bryars Ensemble

řídí Gavin Bryars

 

Nick Barr, Morgan Goff – housle

Nick Cooper – violoncello

Gavin Bryars – kontrabas

Dave Smith – tenorový roh, klávesy

James Woodrow – elektrická kytara

Roger Heaton – basklarinet

Martin Allen – perkuse

&

Bill Morrison a Laurie Olinder – projekce

Philip Jeck – gramofony

 

Bryars Junior Ensemble:

Alex Tchernakova – viola

Orlanda Bryars, Ziella Bryars – violoncello

Yuri Bryars – kontrabas 


Zkouška sirén: Caligula jako opera?

Nová podoba skandálního bijáku drží pohromadě hudbou. 

faust z Berlína

Bubeník Werner Zappi Diermaier dovedl novou sestavu krautrockových legend Faust k druhému albu. Přizval k tomu členy Einstürzende Neubauten i die ANGEL.

Udržitelnost, improvizace i umělá inteligence

Projekt Sustain v Hybernské pokračuje.

Třicet let v zajetí hluku

Radek Kopel o zvukovém proudu jednoho gruntu a řady jmen.

Hermovo ucho – S patosem v srdci

Brno Contemporary Orchestra zahájil novou sezónu koncertem na téma „Kardio“.

Hudební Grand Prix v Monte Carlu

Intonarumori ve městě posedlém automobily – premiéra Luciana Chessy.

Zkouška sirén: Rok české hudby jinak?

Smetana a Stockhausen se potkají na brněnské Expozici nové hudby

Extrémně raritní nástroj, na který si nestačí párkrát zahrát

S Miroslavem Beinhauerem o sólovém albu pro šestinotónové harmonium.

Helmholtz-Funk

Se skladatelem Wolfgangem von Schweinitzem o čistém ladění, hudebnosti hebrejštiny i prostorovosti sterea.

Hermovo ucho – Letiště (v plurálu)

Kdo by nechtěl využít specifický veřejný prostor jako realizační médium pro své nerealizovatelné vize?!