Žijeme – většina z nás – v područí města, je naším útočištěm, je nám divokou džunglí, jíž prozkoumáváme. Město v nejrůznějších podobách existuje již deset tisíc let a většinu té doby byl jeho rozvoj nahodilý a organický. Města jsou přírodní silou, mají ve zvyku růst, bujet podél pobřeží, prorůstat pláněmi, plazit se po úbočích kopců a přinášet s sebou lidi, jimž se v jejich hranicích dobře dařilo. Města jsou víry vtahující lidské částice, ty se dávají do pohybu v celých davech se přemisťují do měst, takže se průměrným zástupce světového lidstva stává městský tvor. Je to obrat o sto osmdesát stupňů, ještě před sto lety většina z nás žila na venkově.
V nedávném filecastu jsem použil zvuk oceli znějící o ocel a přirovnal jej ke zvláštnímu ptačímu volání, které zaznívá v šeru džungle a – coby jakási evokace výše zmíněného obratu – připomíná strhující hluky města. Vzpomínám si, že jsem tento podivně zvonivý, pištivý zvuk slyšel, když jsem stál na berlínském Alexanderplatzu, když tramvaj řezala ostrou zatáčku. Ocelová kola tlačila na lesklé koleje a nesouce váhu celé nacpané kabiny, vydávala zvonivý rezonující tón s bohatým, hrdelním témbrem. Zavřel jsem oči a vytanul mi obraz jakýchsi velikých prehistorických ptáků volajících na sebe.
Tyto halucinační zážitky jsou ještě výraznější ve městě, jako je Praha, kde se gotika setkává s barokem, aby si obě potřásly rukou s dvacátým stoletím. Nahá těla podpírají vchody a balkóny a propletence jejich svalů se napínají pod tíhou spousty kamene a historie. Vytesané tváře se šklebí a mračí, zatímco stalagmity zdiva rostou do nebe, korunovány falešnými zlatými slunci. Lze pozorovat učiněné zástupy zvířat skutečných i fantastických, zdobících fasády a portály. Medvědi, žáby, prasata, ryby, pštrosi; a lvi – spousta lvů – zaujímají vznešené pózy, obklopeni nejrůznějšími barokními parádičkami. Mohutné sloupy zaclánějí a povrchy z průhledného skla odrážejí opačný směr, než ten, kterým hledíme; modernismus je nekončící rozhovor s historií. Může se z toho pořádně zamotat hlava.
Tramvaje na Karlově náměstí znějí jinak než ty na Alexanderplatzu; možná jsou o poznání smutnější a spíše sténají než zpívají. Jednou jsem v písni jejich kolejí slyšel nářek zraněného psa. V kombinaci se sojkami dovádějícími v parku a s nízko visícími šedými mraky byl výsledný efekt téměř filmový.
Při jedné jízdě dvaadvacítkou jsem se posadil na místo v levé části vozu. Se skloněnou hlavou jsem se ponořil do četby. Muže, který seděl přede mnou, jsem si příliš nevšímal, periferním viděním jsem ale zaregistroval, že je šedovlasý a má tmavěmodrou bundu a hnědé kalhoty. Na příští zastávce, na kolejích hned vedle mě, stála tramvaj jedoucí opačným směrem. Lidé stále vystupovali a nastupovali. Ve zlomku vteřiny a bez jakýchkoli předchozích úvah mě zničehonic napadlo, že muž sedící přede mnou vystoupil z mé tramvaje, přešel koleje a posadil se do tramvaje jedoucí opačným směrem. Začaly se vynořovat otázky. Zapomněl něco? Zjistil, že jel špatným směrem? Bloudil? Z otázek se rodily příběhy zdůvodňující jeho jednání. Ale pak jsem zvedl hlavu a viděl, že šedovlasý muž v modré bundě a hnědých kalhotách stále sedí na místě přede mnou.
Nastoupila žena s přenosnou klecí na zvířata a sedla si naproti. Najednou jsem zaslechl, jak hraje rádio. Zcela jasně šlo o rádio, ale přenos byl nezřetelný. Pak přestalo hrát. Odněkud připlula řada výsměšných sestupných tónů, tak trochu jako pohrdavý smích. Rozhlížel jsem se a ne a ne najít zdroj. Podivný, tenký hlásek vyslovoval slabiky, které připomínaly řeč, ale nenesly žádný význam. Zdálo se, že přicházejí od cestujícího, jehož rty se nehýbaly. Pak se znovu rozeznělo rádio. Ženě s přenosnou klecí se na tváři objevil zvláštní, výmluvný výraz, něco mezi pobavením a rozpaky.
Podíval jsem se dolů a viděl, že v přepravce pod sedadlem se s úsměškem na žlutém zobáku a leskem v černých korálcích očí ukrývá jeden z opeřených břichomluvců, majna obecná.
