Boční ulice Baku, jen pár metrů od stanice metra. Vzdalujeme se od rušné automobilové dopravy široké hlavní třídy a nalézáme množství obchůdků zřízených v improvizovaných podmíkách prašné uličky. Některé jsou pouhá okýnka. Ten s cedulí CD-MP3-DVD má zavřeno (za což nepochybně může časná hodina), obchod se spodním prádlem je ale otevřený, zrovna tak jako prodejna nabízející nekonečný výběr černých pánských bot. A prodavači zeleniny (a houf jejich pomocníků) pilně omývají a vykládají své plody tak, aby to nakupující svádělo sáhnout do peněženky.
Jeden zelinářský pomocník po jednom probírá vinné listy, vyřazuje ty, které jsou moc flekaté, potrhané nebo u okrajů hnědé, a ty dobré skládá do úhledného sloupku. Na jedné straně jeho pravé nohy leží neroztříděné listy, na zemi mezi oběma nohama úhledný komínek těch dokonalých. Na sluníčku je mučivé vedro. Temena se smaží, oblečení působí těžce a dusivě. I na tom nejmenším stinném místečku, které vzniká pod morušemi vyrůstajícími tu a tam z prasklin v kamenných zdech, ale ucítíte příjemný chladný vánek a na vedro zapomenete.
Za rohem, před obchodem s elektronikou, laciné stereo vyhrává nakřáplé ázerbajdžánské hity. Kolem postávají muži v černých kalhotách a bílých košilích, černé naleštěné špičaté botky, pečlivě upravené účesy. Nic nedělají, pokuřují a chytají lelky. Staromódně oděné ženy s těžkými nákupními taškami táhnou davem netečné děti, občas se zastaví a důkladně prozkoumají hlávku zelí, informují se, zda je koriandr čerstvý, nebo si vyberou několik vinných listů na večerní dolmay.
V nedaleké čtvrti Jasamal nalézáme oblast ruin. Jako kdyby se vrtošivé zemětřesení rozhodlo zničit tento dům, tamten ne, další tři pak zase ano a ten po nich nechalo stát a tak dále až na konec ulice. Strašidelnými cestami prolétávají hejna rorýsů krájející horký letní vzduch na nudličky. Vpřed je, zdá se, žene vlastní pronikavé volání. Letí v sevřených formacích, ladně zatáčejí kolem rohů a plynule mění tvar, aby se vyhnula sloupům elektrického vedení a dalším překážkám. Pak zmizí tak náhle, jako se objevila, a v hlavě po nich zůstane jen pronikavá ozvěna. Každý rorýs musí citlivě a pohotově reagovat na ostatní. Pískají a hlaholí, svištíce si to kolem překážek, kopírují obrys ulic a, jak se zdá, nikde se nezastaví k odpočinku. Poletují, sviští a uhýbají a jejich vzorce, to je kinetická extáze, umění, zázračný dar.
Takhle probíhá zjevně nikterak regulovaný stavební boom v Baku. Důsledkem této žravosti jsou díry po zubech v čelisti kdysi souvislé řady obydlí. Nové budovy, panelákovité příšery s matoucími orientálními fasádami, rostou k nebi a pohlcují starší městskou zástavbu (jíž by leckdo označil slovem slumy) i s její historií a sousedskou pospolitostí. Lidé v těchto kdysi rušných, prosperujících čtvrtích ale stále žijí. Sledují, jak procházíme a pilně fotíme. Všímáme si údivu v jejich tvářích – něco takového stojí za snímek?
„Jejich čas je pryč,“ prohlásí suše jeden z obyvatel. „Nové domy budou mnohem lepší.“ Těžko říct, do jaké míry je to falešná naděje. Pro mnohé v těchto oblastech je nepochybně lákavé mít konečně splachovací toaletu, vydlážděnou ulici a další běžné součásti městského života na úrovni. Vědí ale, čeho se tím vzdají? A mají k tomu, co nahradí jejich starou čtvrť, vůbec možnost cokoliv říct?
Překlad: Petr Ferenc