Lov zvuků chápu spíše jako svůj koníček. Je to koneckonců jen část toho, co dělám, a pořízené nahrávky se stávají součástí mé banky zdrojových materiálů, která zahrnuje všechny možné druhy zvuků, některé nahrané, jiné nalezené, další mnou vytvořené od základu. Jakákoliv položka mi může náhle cokoliv vnuknout a být využita v kompozici. Samotná existence slyšitelného signálu se zajímavými vlastnostmi je dostatečným důvodem a motivací k započetí práce.
V terénu dávám přednost používání velice malého ručního rekordéru s několika páry binaurálních mikrofonů, které nosím v uších, a jejichž kvalita je přinejlepším poloprofesionální. Ale i s takovými jednoduchými nástroji mohou být při práci komplikace. Rozmotání kabelů, které se mi v batohu vždy začnou pářit jako hadi, a nasazení mikrofonů do uší před započetím nahrávání vždy trvá více než jen okamžik. Rekordéru také zabere nějaký čas než v jeho mikrokontroleru naběhne jednoduchý operační systém a na displeji se ukáže nápis „ready“. Moje pracovní metody se vyvinuly tak, abych fungoval v rámci těchto omezení, ale zachycení prchavého zvuku je téměř nemožné, nemáte-li možnost se na něj připravit.
Události v terénu se často odehrávají rychle a inspirace může být v okamžiku zadupána nepříznivými okolnostmi. Je běžné, že mě zaskočí nečekané zvuky, a ve chvíli, kdy může být záznamník připraven a spuštěn, je zajímavý zvuk dávno pryč. To není problém u dlouhých souvislých atmosférických zvuků neurčité délky a bez jasně daného začátku a konce, ani pro zvuky, jež je možné předvídat. Ovšem u některých zvuků, u zvuků s jasným ohraničením, které objevím a zachytávám improvizovaně, se nelze vyhnout kompromisu.
Minulé jaro jsem z okna mého pokoje v penzionu v Tbilisi náhle uslyšel zvonění zvonohry z nedalekého kostela. Zvuk pronikající do mého pokoje byl velice silný a příjemný, takže jsem se jal vyhrabávat kdesi zabalený rekordér a spěšně jsem vystrkoval mikrofony z okna. Výsledkem je velice pěkně znějící nahrávka, která ale bohužel začíná náhle uprostřed zvuku.
Další ráno jsem předpokládal, že zvony zvoní podle každodenního rozvrhu, a před devátou hodinou jsem stál před kostelem. Kolem bylo hodně lidí aranžujících květiny na hrobech, čistících náhrobky, hovořících s knězem a procházejících kolem kostela. Seděl jsem na lavičce připraven na začátek zvonohry. Čekal jsem, ale ten den nezazvonila. Takže tato fragmentární nahrávka je to jediné, co mám.
Další den jsme pokračovali v cestě skrze Gruzii a mířili jsme ke klášteru David Gareja poblíž jihovýchodní hranice. Asi dva týdny před tím jsme byli ve Svaneti v severovýchodní Gruzii. Tam jsme se seznámili s obrannými věžemi postavenými z plochých kamenů a snadno rozpoznatelnými díky typickému tvaru. Také jsme si vyslechli příběh tamní komunity, která byla na konci 80. let kvůli sesuvům půdy, jež zničily vesnici, přestěhována do vesnice Udabno nedaleko kláštera David Gareja. Když jsme nyní míjeli hřbitov na travnatém svahu a zahlédli jsme zmenšeniny oněch věží u některých hrobů, rozhodli jsme se zastavit a podívat se blíže.
Jakmile jsme vykročili do teplého jarního vzduchu, uslyšeli jsme vzdálený naříkavý zpěv ženského hlasu, občas přerušený úzkostným vzlykáním. Mezi ženami z etnika Svanů existuje tradice smutečních písní, v nichž dávají průchod stesku nad hroby svých blízkých.
Spustil jsem nahrávání, ještě během stoupání do kopce skrze suchou šustící trávu a brzy jsem se dostal na zakroucenou štěrkovou pěšinu. Pohyboval jsem se vzhůru co nejnenápadněji směrem k místu, odkud přicházel zpěv. Nahrávat jsem začal mnohem dříve, než mohl být hlas na záznamu dobře slyšet. Jak jsem se blížil k hřebeni, nebylo již možné zůstat skryt a jakmile žena uviděla blížícího se cizince, v mžiku svůj zpěv ukončila. Vše, co mám, je tedy tato nahrávka, krátký, slibný fragment jako důkaz pro mé vyprávění.
