Jednoho časného sobotního rána se v Oseku u Duchcova, na severu Čech a nedaleko německých hranic, procházím zahradou klášterního komplexu z 12. století.
Jen co vyjdu ven, vlhký ranní vzduch mě obejme chladem, ze zeleně odkapává rosa, shromážděná vlhkost se projevuje i zataženým nebem. Courám neposečenou travou a kůže mých bot tmavne nabíranou vlkhostí.
Plody podzimu jsou po celém sadu, jabloně těžknou pod neočesanými plody. Několik si utrhnu a zjišťuji, že zde rostou nejméně tři odrůdy jablek. Někdy chutnají jako med, někdy spíš jako víno, dokonce i s jemným růžovým odstínem. Jsou to ale pozdní jablka, visela na stromě příliš dlouho a na jezení jsou moc tvdá.
O kus dál demonstruje plodnost a hojnost tohoto místa stádečko ovcí pasoucích se na poli. Kvůli drátěnému plotu se k nim ale nemohu přiblížit. Sledují mě, když jdu kolem, žvýkat ale nepřestávají. Snídaně je mnohem důležitější než míjející cizinec.
Zahrady komplexu se zdají být obrovské, jsou ale obklopeny zdmi a dalšími zdmi rozděleny na jednotlivé dvory, sady, rybníky, dílny a skladovací prostory. Některé zdi jsou vystavěny z neopracovaných kamenů naskládaných na sebe v chaotických vzorech typických pro určitý způsob stavby zdí. Ostatní jsou vystavěny z cihel logicky naskládaných jedna vedle druhé. Štuková zeď vedle silnice (vím o ní, protože občas slyším zvuk osamělého vozidla) je prolomena branou ven.
V bledém, mlžném ranním světle vypadá slunce jako lesklý bílý talíř a stále visí nízko. V prostoru, který mě obklopuje, nestojí jen klášter a chrám, ale i nejrůznější ruiny. Nacházím kamenné schodiště mizející v trávě, málo používané pěšinky a další barokní prvky, jejichž nyní tak omšelá elegance dojímá. Objevuji kapličku a vcházím. Poněkud zašlá, celkově vzato ale v dobrém stavu. Socha muže s odhalenou hrudí, nejspíš mučedníka, natahuje ruku a nabízí mi lebku.
Do Oseku jsem předchozí odpoledne přijel se skupinou přátel, abychom se zde zúčastnili jedné z akcí projektu Frontiers of Solitude zkoumajícího prostředky kulturní geografie proměny krajiny a blízká setkání postindustriální civilizace a přírody. Účastníky zajímá především povrchová těžba hnědého uhlí, která v krajině blízkého regionu zanechává hluboké jizvy. V nedávné minulosti byla oblast kolem Oseku symbolem ničení životního prostředí a rozsáhlých krajinných změn, často s tragickými následky.
Poté, co jsou nám přidělěny pokoje k přenocování, nějaký čas procházím chodbami kláštera a prohlížím si množství obrazů na stěnách. Většinou jsou náboženské výjevy, kromě nich i portréty církevních otců. Obdivuji hru podvečerního světla, které se line z obrovských oken zasazených v širokých diagonálních šachtách a podmaňuje si prostor, jako by bylo pevným tělesem. Jeho proud je proměňován barokními balustrádami, zrcadly a dalším zařízením, které vrhá vlastní obrazy na stěny chodeb. Tvary všech předmětů viditelně rezonují v zástupech proměnlivých stínů. A naslouchám zvukům, které svým pohybem po budově vyvolávám.
Na dnešní večer organizátoři domluvili varhanní recitál v hlavním svatostánku komplexu, klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie. Byl postaven ve 12. století v románském slohu a, podobně jako tolik budov na území Čech, byl v 18. století barokizován. Obrovský interiér chrámu se pyšní dvěma varhanami, velkými nad nartexem, menšími v jednom z transeptů. Recitál je odehrán na menší nástroj a částečně jsem jej zdokumentoval následující nahrávkou.
Překlad: Petr Ferenc