Do Chiatury přijíždíme po klikaté silnici, jejíž kontury tančí skrz rokle a kopečky západní Gruzie. Na předměstí se dostáváme k hradbě paneláků tyčících se nad nižší zástavbou v údolí řeky Kvirila, sevřené prudkými svahy. Místní ekonomika je od sovětských časů založena na těžbě manganu, prvku nezbytného pro ocelářství, což dokazují všudypřítomné rezavějící a řinčící vraky industriální infrastruktury.
Z hrany útesu vypadá město dole jako mapa rozložená na planině, v niž Kvirila vyřízla hluboký zářez ve tvaru elegantní závorky. Ústřední kolejiště slouží jako tlukoucí srdce Chiatury a dlouhé řetězy vozů s rudou letargicky duní ven a dovnitř, prázdné k naplnění a plné k vyprázdnění. Nad městem visí zvukový opar rezonujícího třeskotu, akustická mlha uniklé energie, ocelová opona ukutá koly, kolejnicemi, převody, vzpěrami, písty, kovem v různých podobách, jenž se valí, drtí, škrábe, zpívá, ječí na své cestě dál.
Tu a tam se přes průrvu táhnou kabely spojující protilehlé vrcholky útesů a čas od času vlétne do našeho periferního vidění kýbl s rudou o rozměrech nákladního auta, který leze napříč nebem po prověšeném kabelu. Ohromná váha těchto přepravníků visí na zrezivělém vláknu nad údolím, Damoklův meč na pokraji katastrofy. Pod úrovní kýblů na rudu je natažena drátěná síť, která zakrývá údolí a chrání ho před sprškami náhodně vypadlých kamenů, aby tyto bezvýznamné meteory náhodně neprovrtávaly auta, nerozbíjely tašky na střechách nebo nezabíjely obyvatele. Když probíhá přeprava, je vzdálený rachot a skřípění dopravního kabelu slyšet ze všech koutů, tremolo obrovské kytary. V průběhu dne se zažere do mysli a ještě mnoho dní poté, co necháme Chiaturu za sebou, si tento zvuk dokážu vybavit s halucinační přesností (matně jej slyším dokonce i teď, když píšu).
Další den časně z rána procházíme ulicemi. V centru vidíme skupinu mužů shromážděných u něčeho, co by mohl být úřad práce. Téma různých rozhovorů, které vedeme s místními, se vždy rychle stočí k jejich nespokojenosti s tím, že žijí na takovém místě. Jeden muž, s nímž jsme se bavili, to hezky shrnul: „Z hor dobývají rudu za miliony dolarů, ale kam to všechno jde? Tohle město z toho nic nevidí.“
Kabely, jimiž je toto město ověnčené, nevozí jen rudu, ale také pasažéry. Nastupujeme do jednoho ze skutečně rozpadle vypadajících vozíků, které pravidelně vozí lidi ze dna údolí do obytných částí nahoře. Uvnitř sedí dvě staré dámy s taškami plnými nákupů a malá školačka vesele čmárající na list papíru. Čekáme pár minut a nervózně se usmíváme na ostatní cestující, když dorazí operátorka, zvedne telefon s elegantním retro designem jak ze staré ponorky a zavolá horní stanici, aby zjistila, co nás zdržuje. „Aha“, říká, když zavěsí. „Mají oběd.“
Protože jedem jen pro zábavu, není důležité, po kterém kabelu pojedeme, a na výběr jich je hodně, jelikož kabelové lanovky jsou tu hlavním prostředkem veřejné dopravy. Obejdeme stanici a nastoupíme do vozu jedoucího opačným směrem, modré kabinky s kulatými okny. Stoupání je prudké a dost rychlé na to, aby žaludek vzrušením poskočil. Kabel tiká v nepravidelné, zrychlující se kadenci a vydává tesklivé vzdechy, když stoupáme jako balón k vrcholku útesu. Kabinka, která visí za jediný úchyt na střeše, se lehce pohybuje zleva doprava jako rozhoupaná loď.
V Chiatuře nepořizuji žádné nahrávky, jen fotografie. Jsem oslněn rozměry a vzhledem místa, jeho zvrácenou scenérií, kabelovými lanovkami, každým pohledem odhalujícím smrtící logiku průmyslového vytěžování. Všepronikající ponuré soukolí kovových zvuků se zdá být vždy vzdálené a přízračné, ale nepřestává a nelze mu uniknout, protože je navždy hned za rohem, nedosažitelné.
Překlad: Matěj Kratochvíl