Co si myslím o tom, jak mé oči vidí a mé uši slyší, zvláště ve chvíli očekávání před pořizováním nahrávky? Slova mohou jen zčásti popsat, co a jak vnímáme. Popisy jsou plné děr. Náročnější detaily jsou často ponechány čtenáři k doplnění. Nahrávky také odhalují významná vynechání, ovšem zcela jiného druhu. Stroje mají omezenou perspektivu a flexibilitu; mohou napodobovat, ale ne zcela nahradit lidskou tkáň.
Kamera pořizuje záběr z jediné perspektivy a to, co je mimo její rámec, je vynecháno. Čočka dává obrazu úhel pohledu a hloubku ostrosti, což obojí také zahlazuje, zdůrazňuje či vypouští. Ve filmech hraje roli trvání záběru stejně jako pohyb kamery. Sekvence rámečků není kouskem vytrženým z reality, je to pouhá upomínka, jako přízrak zastupující cosi pevného. Podobné otázky vznikají u zvukového záznamu. Mikrofon může zabírat do všech stran, nebo být naopak jen úzce směrový a různé typy a elektronické systémy vytvářejí různorodé dojmy blízkosti, odstínění či přesnosti. Při přehrávání velice oceňujeme pocit blízké přítomnosti zvuků, ten ovšem u většiny nahrávek a přehrávání chybí, s výjimkou těch nejkvalitnějších.
Ve filmech je běžnou praxí střihem spojit různé úhly pohledu do zdánlivě bezešvého celku. Tím se ale ve skutečnosti nevyplňují mezery ve vnímání, jsou spíše využívány k vytvoření dojmu plynoucího času, jemuž chybí struktura určitého počtu rámečků za sekundu. Čas neprobíhá ve skocích a rozjezdech jako filmové rámečky, přesto tento mechanismus poskytuje přesvědčivou iluzi času. V průběhu dvanácti desetiletí si filmaři vytvořili techniky ke zdůrazňování kontinuity. Dobře rozumějí tomu, jak skrýt do očí bijící nesouvislosti mezi záběry využitím stejné úrovně pohledu, střihem do akce či podobnými konvenčními postupy. Filmový střih je všeobecně pro publikum neviditelný, přinejmenším dokud se ho někdo nerozhodne zdůraznit.
Je zajímavé, že to, co funguje v lineárním časovém médiu filmu, kde propojení dvou rozdílných obrazů vede k vytvoření dojmu plynulého odvíjení času, nemusí nutně fungovat stejným způsobem ve zvukovém médiu, kde jsou podobná spojení často používána jako výrazný signál náhlé změny, spíše než jako její maskování. Kontinuitě v audiu spíše pomáhají triky jako plynulé změny hlasitosti a překrývání zvuků nebo velice pečlivý způsob střihu, při němž se bere ohled na průběh zvukových vln.
Tato zařízení vždy zaznamenají něco, co mi ne. Slyšitelnými a viditelnými můžeme tyto věci učinit pomocí manipulací. Stroje nám mohou pomoci odkrýt skrytou pravdu. Vědeckým přístrojům i objektům pro vytváření hudby říkáme „nástroje“. Používáme-li nahrávací nástroje k tvorbě umění, je rozhodování o tom, co použijeme a co vynecháme, tím hlavním tvůrčím činem.
Zkusme se na věc podívat z jiného úhlu. Mé oči se volně pohybují ve svých dobře promazaných gyroskopických úchytech. Mohu svůj pohled zaměřit na jednu věc, ale normálně mé oči rychle přejíždějí od jednoho ke druhému, což si můj mozek spojuje do jednolitého prostoru. Mé uši mohou zaměřit pozornost na jeden zvuk z mnoha prostým rozhodnutím mé vůle a ostatní zvuky jako by tím rozhodnutím náhle ustoupily.
Mohu sedět ve svém pokoji, když náhle uslyším někoho kráčet nahoru po schodech v chodbě. Pak si možná vzpomenu, jak na místě, kde již dávno nebydlím, jsem vždy slýchával ženu bydlící nade mnou, když šla nahoru, nebo dolů. Vnímání je plné vrstev, tančí s pamětí, náladou a tělesnými rytmy. Náhle se skutečnost vznáší přímo přede mnou. A zároveň je také ve mně promítaná na vnitřní plátno. Obklopuje mne a já obklopuji ji. Kráčím uvnitř koule, která se se mnou vznáší. Její vnitřní povrch je mimo dosah. Je mimo mne. Sedím tu uvnitř sám a v tuto chvíli si ani nejsem jist, jak vypadám.
Překlad: Matěj Kratochvíl