Všichni jsme v neustálém pohybu, protože nejsme-li, jsme mrtví a nečteme tyto řádky. Jsme v pohybu zkrátka proto, že žijeme, v tepnách a žilách se nám jako vlny v moři dme krev a našimi nervy bzučí titěrné blesky elektřiny. Jsme v pohybu, protože můžeme – alespoň většina z nás – chodit. A jak tak chodíme, rozhlížíme se při tom, nasloucháme, cítíme, chutnáme… Akt chůze zrychluje náš krevní oběh i elektřinu přeskakující ze synapse na synapsi. Jsme dynamické bytosti v područí těchto rytmů. Naše srdce odměřuje rytmus, stejně tak i naše nádechy a výdechy; společně pak vytvářejí hudební ansámbl pumpujících svalů. Nejdůležitější je ale pravděpodobně skutečnost, že nacházíme význam, vtiskujeme význam podstatě a podrobnostem většiny toho, co nás potkává, a díky tomu se neustále měníme.
Neustále se měníme proto, že to, co je vně nás, proměňuje to, jací jsme uvnitř. Když vidíme nebo slyšíme něco nového, vtiskneme tomu význam, a tato nová věc může změnit to, jak vnímáme všechny „staré věci“ před ní. Jakmile se s něčím novým setkáme, uložíme to na nějaké skryté místo naší mysli, a když se s tím setkáme znovu, víme již, že v nějakém regálu našeho mozku pro tuto věc máme model. Vzpomínky na minulost vždy zpětně ovlivňují vnímání přítomného. Minulé ladí nebo neladí s přítomným, což může uložené vjemy posílit, ale také oslabit, změnit nebo zničit.
Jednou jsem jel autem kolem jezera. Byl jasný zimní den, takový, kdy slunce září tak jasně, že oči zpočátku odmítají poslouchat a nevidí. Protější břeh byl hornatý a bílý sníh v jasném slunečním světle mi způsoboval pronikavou bolest, která na okamžik bodala i za zavřenými víčky. Přetrvávající obraz tohoto bílého povrchu zanechal poté, co jsem oči znovu otevřel, nad celou scénou mlhavý příkrov. Hladina jezera byla klidná, čeřilo ji jen pár vlnek a záři jasné oblohy zdobené spalujícím světelným vírem doplňovalo na obzoru několik šedých obláčků. Hladina jezera připomínala vyleštěnou hliníkovou fólii.
Po chvíli jsem si začal uvědomovat zvuk rádia. Napadlo mě, že asi někdo nechal velice tiše puštěné autorádio. Displej rádia byl ale temný. Vyzkoušel jsem vypínač a přesvědčil se, že rádio zapnuté není. Zvuk, který jsem slyšel, připomínal lidský hlas. Na pozadí jemného statického šumu jej bylo sotva slyšet, zřetelně a rychle ale vyslovoval slabiky v duchu rozhlasových moderátorů.
Zeptal jsem se kamaráda, který řídil, zda to také slyší. Odmlčel se, zaposlouchal a sdělil, že nejspíš ano, nebyl si tím ale o nic jistější než já. Náhodou jsem se podíval na druhou stranu jezera a zahlédl tam řadu rozhlasových nebo elektrických věží. Zvuk, který jsme slyšeli, byl tak slabý, že nebylo vyloučeno, že jsme si jej jen představovali. Možná to byla pareidolie a naše mozky se snažily vtisknout řád bílému šumu silnice, vzduchu rozráženému autem a hukot pneumatik na asfaltu. Asi jako když ve tvarech mraků vidíme zvířata. Když jsme se ale od věží vzdálili, zvuk zmizel.
Přednedávnem jsem se uchýlil k internetu a trochu hledal. Vhodný dotaz se mi podařilo formulovat až po půltuctu pokusů, brzy na to jsem ale již pročítal svědectví lidí, kteří chytali rádio na zubní plomby. Jiní psali o tom, že „slyší hlasy“, což by jim mohlo vynést status schizofreniků, kteří potřebují pomoc. Zároveň se ale objevilo označení pro jev alespoň přibližně podobný tomu, co jsme zažili – elektrofonické slyšení. A jeden technik od radarů se rozepsal o tom, že někteří lidé mají pocit, že slyší radary. Zdá se, že je možná přímá elektromagnetická stimulace lidského ucha a že tyto zvuky mohou slyšet i hluší.
Stále netuším, zda můj zážitek souvisel s něčím z výše jmenovaného či zda se prostě jednalo o podvědomou touhu našich mozků nalézt řád v chaosu, nalézt skrytý význam. Obě možnosti ale představují zajímavé téma k zamyšlení.
Překlad: Petr Ferenc