Město Almaty leží na úpatí Ile-Altauských hor na jihu Kazachstánu, nedaleko hranic s Kyrgyzstánem. Přestože se zdejší osídlení datuje až do časů Hedvábné stezky, současná tvář Almaty je z větší části dědictvím sovětské éry. Co se týče vzhledu, nejde o staré a svým způsobem vlastně ani o kazašské město – z velké části jej naplánovali a vystavěli Rusové kolem odlehlé výspy carské moci, pevnosti Věrnyj z 19. století.
Jméno města je nevyhnutelně spojeno s jablky. Před rokem 1993 se Almaty oficiálně nazývalo Alma-Ata, což v turkickém jazyce Kazachů znamená něco jako „otec jablek“. Město opravdu leží v oblasti, kde se navzdory průmyslovému znečištění a urbánním zásahům stále rozkládají háje divokých jabloní. A přežívají. Dnešní botanici tato úpatí považují za pravlast všech moderních kultivarů jablek.
Almaty je strohou mřížkou betonových a cihlových budov rozdělenou ulicemi, které jsou často lemovány betonovými strouhami, v nichž teče průzračná horská voda. Z ulice na chodník se chodci přesouvají po improvizovaných můstcích i solidnějších lávkách. Všude rostou obrovské topoly, kaštany, smrky a jilmy. Na rozích jsou navršeny pyramidy melounů na prodej, zatímco zachmuření muži v sakách a košilích rozepnutých u krku sedí pod nejbližším stromem a hlídají své zboží. Staré dámy sedí u karetních stolků rozložených na ulicích nebo náměstíčcích a prodávají cigarety, zápalky, papírové kapesníky, žvýkačky, žiletky a další drobnosti. Díky všudypřítomnému zurčení vody a zvuku pozdního letního větru v korunách stromů se některé části Almaty těší téměř pastorální idyle, u pravoúhlého města o půldruhém milionu obyvatel docela překvapivé.
Svézt se v Amaty tramvají vyžaduje smysl pro dobrodružství a trochu místopisných znalostí, neboť zastávky často nejsou nijak viditelně značeny. A tak si člověk osvojí zvyk připojovat se ke skupinkám lidí, kteří stojí u kolejí a vypadají, že by mohli vyhlížet tramvaj, a pak čekat s nimi.
Takhle jsem se dostal do staré tramvaje, kterou město zcela zjevně zakoupilo z druhé ruky; postranní panely byly stále zdobeny schematickou dopravní mapou úplně jiného města. Jak jsme tak rachotili a skřípali širokou třídou, maně jsem se otočil a s úžasem spatřil gejzír vody a páry stříkající z křižovatky, kterou jsme před několika vteřinami projeli. Na příští zastávce jsem vystoupil a šel se podívat, co se stalo. Síla vodního proudu již stihla ochabnout a bylo vidět, že pod ulicí prasklo staré vedení, voda si prorazila cestu hlínou a asfaltem a zanechala po sobě díru dost velkou na to, aby zastavila dopravu ve dvou pruzích. Podíval jsem se do jámy plné důkladně umytých dlažebních kostek a bahna a zaslechl, jak jeden přihlížející říká: „Všechno městské potrubí je staré, takže se tohle občas stává.“
Později, v dřevěné budově v ruském stylu, která byla dříve známa coby „důstojnický dům“ a nyní je sídlem Kazašského muzea hudebních nástrojů, mě oslovil Kazach třímající dombru (домбыра), druh dvoustrunné loutny. Zeptal se, zda bych si rád poslechl, jak na ni hraje. Okamžitě jsem souhlasil. Za radostnou tváří jsem viděl bolest a únavu, čím déle ten muž ale zpíval, tím více zářil. Přestože jeho repertoár těžil z nejrůznějších světových tradic, učinil ten muž z každé písně svou vlastní a zpíval a drnkal s jistotou člověka, který hraje pro obživu. Poslouchal jsem očarován.
Poté mi nabídl ke koupi nepopsanou kazetu, kterou si nepochybně nahrál sám a k níž byl přiložen ústřižek papíru se strojopisnými poznámkami. A podpis: „Abylaj“.
Vypadá to jako nějaký tajný kód, není to ale nic než normální ruština bez mezer. Stojí tam: Z celkem 31 písní jich 13 napsal tento umělec, 18 autoři různých národností: han (čínské), indické, španělské, italské, korejské, mongolské, tatarské. Všechny jsou nazpívány v kazaštině a zahrány na dombru tímto umělcem, onsalistou [sic], hercem, básníkem, skladatelem Abylajem Žumakanovičem Tugelbajevem 2004 Almaty. [Podpis] Abylaj.
Několik písní z kazety, kterou jsem od Abylaje koupil, můžete slyšet zde.
Překlad: Petr Ferenc
