Do Vratislavi, někdejšího Breslau, jedu vlakem. Až do Pardubic je moderní a spolehlivý, prostorný a elegantní. V náručí této smutné účelnosti spím. Za Pardubicemi projdeme zrcadlem a povaha a struktura cesty se dočista změní. Vagóny, nyní rozdělené na temná a útulná kupé, už chladný ranní vzduch neprořezávají tak hladce. Drncají a jemně se otřásají v gestu rozpačité vzpoury proti tření a zemské přitažlivosti. Vlak má bezmeznou trpělivost, zastavuje toho dne v každé vísce, byť by byla sebemenší, a šine se od jednoho zapískání k dalšímu.
Na každém přejezdu míjíme semafor a náš pohyb rozmaže jeho zvonění do podoby zvukového efektu ze starého špionážního bijáku. Zvuk začíná ve vyšších polohách, postupně přechází do nižších a hlasitost střídavě zvyšuje a snižuje. Malá seance, při níž je vyvolán duch Christiana Dopplera. Právě on v roce 1842 na pražské polytechnice objasil příčinu slyšitelných změn ve výšce zvuku, který je ve vztahu k posluchači pohybuje. Doppler svůj zákon uplatnil na všechny druhy vlnění a my díky němu můžeme odhadovat relativní rychlost pohybu hvězd, což je zcela zásadní nástroj, pokud chceme vědět, kde se mezi vším tím, co existuje, nacházíme.
Za hranicí s Polskem jsou zastávky méně časté, krajina je plošší a pozvolnější, zelená země živená krví a popelem národů. Občas je tato bukolika narušena zašmouraným přízrakem obřích skrumáží rezavějícího kovu a dýmajících komínů mezi jámami a hromadami vytěžené zeminy. Na nebi se tu a tam nečekaně blýskne – to se malí ptáčci s křídly shora černými, zespodu však bílými prohánějí nad poli v sevřených hejnech s pružnými hranicemi. Třpytí se jako diamantový prach z animovaného gifu na nějakém japonském webu.
Poválečná minulost Vratislavi je tragickou ságou masových migrací, zástupů lidí donucených opustit domov jen proto, aby byli nahrazeni zástupy přišedších, kteří byli také vyhnáni ze svých domovů. Architektonické formy, které vznikly, aby vyhovovaly potřebám starousedlíků, postupem času začaly zvláštně souznět s životním stylem nově příchozích. Díky tomu je toto město mnoha tváří poněkud roztříštěné, nikoliv ale zničené. Vratislav se rozpíná do všech světových stran od centra, které je rozlomeno několika desítkami ostrovů na řece Odře. Ostrůvky pevně sedí v hnědé vodě a jsou propojeny krajkou mostů. Těch potopených vlečných člunů naplněných zeminou a korunovaných kulturní, náboženskou a průmyslovou minulostí. Pronikavá záře ranního slunce oslepuje, zároveň ale prosvěcuje opar visící mezi námi a barokními fasádami, zvonicemi, činžáky a komíny skrývajícími se za chladným závojem mlhy. Kachny ladně kloužou a kreslí za sebou čáry připomínající vizualizace zvukových vln. Černé vrány v šedých vestičkách – kvílení rozladěných trumpet s bolestivými bodanci jako z pískacích psích hraček – krouží ve vzduchu a občas se snesou k hladině, aby sebraly kus pečiva a další věci, o které se vrány zajímají. Podzimní strom, pár zbývajících listů se pohupuje v jemném vánku, zlaté záblesky, třpyt, téměř neslyšné šustění rostlinné tkáně.
Tramvaje tady při opatrném projíždění prudce lomenými zatáčkami ječí jako prasata na porážce. Modře natřené krabice s okny a ocelovými koly plné legolandských cestujících směřujících k příštím okamžikům svých životů. Staré budovy jsou zdobeny kypícími girlandami zdiva, drolící se štukatérské práce a zástupy tisíců ve formě sádrových bust krčících se v tmavých výklencích, nikách vyhloubených pro kdysi obdivované, nyní zapomenuté.
Překračujeme poledník slavnostně vyznačený na chodníku bronzovou tabulkou. Budova, k niž plaketa míří, Uniwersytet Wroclawski, je sídlem muzea korunovaným astronomickou observatoří. Vystoupáme na schody a uvidíme nad sebou otvor ve zdi, kterým proniká tenký svazek slunečních paprsků a tvoří na podlaze světelnou čáru – poledník (v duchu moderního výstavnictví je tato čára „zvýrazněna“ řadou LED diod). Zatímco Dopplerův jev je dynamický a proměnlivý tanec zvuků a pohybů, tato čára je stálá a neměnná. Sleduje hranu Euklidova pravítka a fixuje naše místo v čase s téměř božskou jistotou.
Překlad: Petr Ferenc
