Není tomu tak dávno, co jsem jednou večer kráčel Celetnou ulicí na Starém městě. Na starou ulici stékalo nažloutlé světlo z výloh a dozlatova barvilo vršky kočičích hlav šeptajících hlasem četných nohou davu, na který na tomto místě téměř vždycky natrefíme. Byl zrovna poslední říjnový den, večer všech svatých, večer neobvykle teplý na to, že byl podzim, dokonalý večer pro bezcílnou procházku. Toto datum je již dlouho spojováno s duchy, maskami, iluzemi a věcmi, které nejsou takovými, jakými se jeví. Anglo-keltský Halowe’en připomíná dávnou víru, že po žních následuje přechodné období, během nějž mohou duchové zesnulých snadněji proniknout mezi živé.
Když jsem se blížil k Obecnímu domu, zaslechl jsem najednou přízračnou, zvonivou hudbu ve vyšších polohách. Bylo těžké ji přesně lokalizovat a její zvuk připomínal dechový nebo strunný nástroj. Zjistil jsem, že tento tajuplný hlas vychází zprostřed nevelkého hloučku turistů, v jehož středu stál muž hrající mozartovský kus na skleněnou harfu. Publikum měl doslova omotané kolem prstu.
Stál u stolku s několika tucty různě velkých vinných sklenic, v každé z nich bylo určité množství čisté vody. S neomylným grifem si v těchto malinkých rybníčcích opakovaně namáčel bříška prstů a naučeným pohybem vyvíjel tlak na okraje sklenic, které tímto třením začaly zvonivě vibrovat a vyluzovat tóny. Jeho výkon byl bezchybný, s akordy, arpeggii, crescendy a glissandy; zvuková stěna ohromující sladkosti, která v sobě navzdory této přeslazenosti a díky nadpozemské kvalitě, jež pobaví i očaruje, měla i něco morbidně fascinujícího. Možná z podobných důvodů se tomuto nástroji někdy říká housle duchů. V 18. století se podobné nástroje těšily jisté popularitě a legendy z té doby nás varují, abychom se do jejich poslechu nebo hry na ně nenořili příliš. Osobám se sklonem k melancholii totiž kvůli jejich podivnému, smutnému zvuku hrozí zešílení.
Ohebné ruce hráče víří jako kolibříci nad svatozáří sklenic, hledajíce sladkou esenci hudby, ten pohádkově zvonivý tón je čirou rozkoší. Turisté si vystoupení nahrávali na mobilní telefony a vyjadřovali hráči úctu házením mincí do krabice, která stála před ním. Na zátylku hráče se zvětšovalo a svetrem prosakovalo jezírko potu. Dával svému vystoupení všechny myslitelné finesy a odstíny síly. Zdálo se, že je ten večer ve vrcholné formě. Publikum stálo se spadlými bradami a očima dokořán; některým posluchačům se v nich leskly slzy. Všichni naslouchali tiše, v posvátném údivu a úctě.
Když jsem se pak vracel Celetnou zase zpět ke Staroměstskému náměstí, došel jsem k místu, kde téměř tři sta let stával Mariánský sloup, dokud jej v roce 1918 nestrhla lůza, která v něm viděla symbol rakouského útlaku. Umístění sloupu je na dlažbě nyní vyznačeno žulovou deskou s epitafickým nápisem ve čtyřech jazycích: Zde stál a zase bude stát Mariánský sloup. Když jsem toto místo před mnoha lety navštívil poprvé, všiml jsem si jedné zvláštnosti: nějaký vandal z každého nápisu vyštípal určitá slova ve snaze zneutralizovat ujištění, že zase bude stát. Je jasné, že místo stále probouzí silné emoce a někteří si zjevně přejí, aby památka již nikdy nestála – na rozdíl od autorů nápisu, kteří explicitně volají po jejím znovuvstyčení.
Když jsem na zmíněné místo ale dorazil onoho večera, docela mě zarazil pohled na mladou jeptišku v tradičním černém hábitu, která v náručí držela kytici bílých lilií, symbolu vzkříšení. Hlavu měla vážně skloněnou v motlitbě. Když se chystala pokleknout položit kytici na místo, kde kdysi stál pomník, vytáhl jsem foťák a rychle cvaknul snímek, aniž bych měl čas aparát pořádně nastavit. Měl jsem v úmyslu pořídit sérii lepších snímků, ale bylo pozdě. Jeptiška si všimla přítomnosti fotografa. V její tváři jsem viděl překvapení a úlek. Než jsem stihl stisknout spoušť podruhé, uháněla pryč a tisknouc lilie v náručí, jako by chránila miminko před deštěm, zmizela v davu.
Překlad: Petr Ferenc
