Večer zní jako souhláska h, výdech, nekonečná záplava dechu. Nebo jemné tření, s střídající se s níže položeným š. Odněkud zpoza této sykavkové mlhy donekonečna zní telefon, krákají vrány, štěkají psi; miminka pláčí. Chvilka bdění, pak cesta spánkem, tak se odvíjí tahle noc. Ostrůvky vědomí v moři bezvědomí.
Tahle vykolejenost je jako tropická horečka. Spím v náhlých vlnách a pokaždé se probudím do této atmosféry, tohoto oceánu zvláštního vzduchu, který je v každé fázi noci jiný, jako by tu předchozí vymazala neviditelná ruka času. Pozdě večer prořídne doprava a mečení klaksonů motorových vozidel postupně tichne. O půlnoci mě zaplaví příval zvuku; je to rozostřený bílý šum větru v listí smíchaný s jemným chaosem všeho ostatního, co se děje v okolí, bleskových dějů i těch, které se táhnou. V průběhu nejhlubší noci i tyto zvuky utichají a téměř pozbývají rysy, jen občas je prořízne vzdálené ocelové houkání, když do nádraží vjíždí vlak. Pak začne fáze před svítáním, šustění pozvolna narůstá a prostředí se zdá zahřívat v závislosti na úhlu dopadajících slunečních paprsků.
Jsem v Indii, naslouchám u okna hotelu v Puné a přemýšlím o té bezedné studně přítomných zvuků, které díky pravidelným aktivitám obyvatel víří jako oblaka prachu ve větru. Zvuk je tady vesele nevázaný, nestrpí žádné tajnůstkářství a zní zcela bez zábran. Zmíněné houkání vlaku, které ohlašuje příjezd soupravy do čtyři kilometry vzdáleného nádraží, je ozvěnami rozmáznuto do stálých, zvučných tónů, které pronikají sonickou mlhu jako rádiové paprsky z arktického ostrůvku. Časová ditalace způsobená vzdáleností tyto žhavé, mohutné zvuky mění v chladné a křehké, takové, k jakým se musí přistupovat s nejvyšší pozorností, jinak nejsou slyšet.
Svěží, jasné zvuky jsou na své cestě trhány vzpěrami a fasádami budov a dalšími překážkami nejrůznějších tvarů a drceny masou města. Poté se u mých uší přeskupují v strašidelná brblání a úpění a uklidňující šepoty. Jsou vrhány na skály, tříštěny na miliony kousků a ty ke mně přicházejí ve správném pořadí i zcela mimo ně, deformovány a reformovány svou poutí, přeskupeny v nové zvuky, každý kousek během cesty poznamenán způsoby – drobnými a mnohými – které jej dočista proměnily.
Brzy ráno přehrává ostrý hlas jakéhosi elektronického nástroje nápěv Tiché noci, který zahajuje výuku ve škole kdesi pode mnou. Pak silný hlas učitele vede stádo tenkých hlásků nekonečnými pláněmi opakující se abecedy. O kousek dál v malé dílně vyluzuje jakýsi stroj něčím zjevně velice tvrdým, co se tře o něco nepochybně kovového, takový smutný smích, vřískot jako kdyby obrovská kovová opice cenila zuby na kolemjdoucího turistu. Nedohlédnu tam a lépe to popsat neumím.
Obrovské hodiny, na kterých žijeme, posunou sluncem v jeho dobře promazané dráze a začíná další dějství. Milion budíků vzburcuje celé město do stavu neklidu, svědění, které jde zmírnit jen masovým exodem do ulic. Dřívější jemnější zvuky jsou utopeny v neúnavném skřehotání klaksonů propukajícím s náhodností praskání pražící se kukuřice. Klaksony mají hierarchii. Ty na kolech kvičí jako hračky, ty na motorkách a rikšách v uších zanechávají vleklé plechové bečení, auta jsou ještě hlasitější a náklaďáky a autobusy se řítí s rykem hřmotného orchestru.
Toulám se ulicemi s tajemnými cedulemi, nápisy v devánágarí mi svá tajemství nehodlají vyzradit. Dívám se na ovoce a zeleninu, jaké jsem nikdy předtím neviděl, a dumám, zda jsou ty které plody sladké, hořké nebo bez chuti. Nahlížím do dvorů a žasnu nad organizací života a sousedských vztahů. Navštěvuji chrámy a stojím stranou, pozoruje tajemné rituály se zvony, zpěvy, vodou a ohněm, zjevně plné významů, které mohu leda tak odhadovat.
Sedím u malého stánku s jídlem, který má otevřenou přední stranu a improvizovaný nábytek, a objednám si kávu. Dostane se mi šálečku Nescafé rozpuštěného v horkém mléce, velice sladkém, lepícím cukrem. Místní, kteří tu také sedí, mě potutelně sledují; turisté asi na takových místech moc často nesedávají. Ale já je potajmu také pozoruji, takže je to chvíle dokonalé reciprocity.
Překlad: Petr Ferenc
