Silnice ze Zugdidi do Mestie se vine údolím řeky Inguri a do pohoří Velkého Kavkazu vstupuje od jihu. Je to nesnadná, poničená cesta vinoucí se únorovou slotou v sousedství zpěněného toku jako horký had. Četná zhoupnutí a serpentiny působí na pasažéry naší maršrutkya ti se díky odstředivé síle naklánějí tu doleva, tu doprava jako kyvadla zavěšená vzhůru nohama. Projíždíme hnědými a zelenými údolími, která se chystají na příchod omamného jara. Do toho ale zbývají celé týdny a jeho přísliby jsou zatím pohřbeny pod bahnem, vlhkými kameny a bezlistými lesy. Oslněni vzhlížíme k horám, které jsou s tím, jak se přibližujeme, ještě zářivější, vyšší a bělejší. Řidič často musí uhýbat před kameny a balvany, jež se na cestu nahodile kutálí ze svahů. Aby bylo možné pokračovat v cestě, musíme tu a tam my, cestující, vystoupit a pomoci odklízet.
Ve chvíli, kdy kroužíme další z mnoha ostrých zatáček, objeví se na kraji cesty úzký pruh štěrku a dřevěný dům. Řidič náhle zastavuje. Jsme u motorestu vmáčknutého mezi kroutící se silnici a skalní stěnu, hned vedle zuřícího proudu valícího se na dno údolí. „Na jak dlouho zastavujeme?“, chceme vědět. „Tak dlouho, jak nám to bude vyhovovat!“ zní odpověď. Vcházíme, ptáme se, co mají, a objednáváme si jídlo z dušeného skopového. Řidič si s přáteli sedá k vedlejšímu stolu a zanedlouho si k němu přisedne další muž, jeho dcera a její přítel. Podává se gruzínské chačapuri, sýrové pečivo, do kterého se zde ve Svanetii dává i maso, a sklenky čačy (silné pálenky z vinných hroznů). Pobízena ostatními, začíná dcera zpívat a hrát na panduri.
O několik dní později, při zpáteční cestě z Mestie do Kutaisi a dále do Tbilisi, přijíždíme na rozcestí, na němž v blátě vedle objemných balíků a dalších zavazadel stojí dva muži. Mávají na řidiče, aby zastavil. Nastupují do maršrutky, sdělují svůj cíl, Tbilisi, a prodírají se stísněným prostorem k volným místům vzadu. Jeden z nich, vysoký mladý muž, má na hlavě typickou šedou plstěnou čapku tvaru překrojeného melounu s našitým černým křížem. Má tlusté brýle a v ruce panduri. Pokračujeme v cestě a s každou zatáčkou jako by se rozhrnula opona skrývající další a další horské scenérie, z nichž každá se nám zdá ještě úchvatnější než ta předchozí. Najednou mladý muž na zadním sedadle přestane bezmyšlenkovitě drnkat na svůj nástroj a dává se do zpěvu.
Během pobytu v Tbilisi nás u vchodu do Státního muzea lidových písní a nástrojů vítá jeden z kurátorů a dychtivě nás provází expozicí místních i evropských instrumentů. Během prohlídky přichází skupina školáků s učitelkami a usazuje se ke zhlédnutí projekce fotografií hudebních nástrojů doprovázených nahrávkami jejich zvuků. Když se objeví a zazní panduri, jeden chlapec, asi osmiletý, spontánně vstává a tančí to, čemu Rusové říkají lezginka; tradiční gruzínský tanec. Spolužáci i učitelky jej nadšeně povzbuzují a tleskají do rytmu hry panduri.
V Tbilisi trávíme čtyři dny, prozkoumáváme staré město, navštěvujeme staré i nové kostely, posedáváme v hospodách a kavárnách a touláme se okolím. V jednom podchodu narážíme na dva mladé muže zpívající za drobné u schodiště vedoucího do vlhkých chodeb.
Provincií Kakheti projíždíme autem podél řeky Alazani, ve které se zdá být stejné množství kamení a tekoucí vody. Za zatáčkou se náhle objevuje most. Skupina lidí v primitivních maskách a otrhaných hábitech natáhla nad vozovkou tlusté lano. Křičí a mávají rukama a nás ze všeho nejdřív napadá obrátit auto a rychle zmizet. Brzy je ale jasné, že nemají žádné zlé úmysly, jen bujaře slaví a když k nim přijedeme blíž, žádají o symbolický poplatek za použití mostu. Nabízíme jim pár lari v hodnotě asi padesáti korun a je nám dovoleno projet. Já ale okamžitě cítím, že mi mezi prsty utíká příležitost, takže zastavujeme a vracím se k nim se svým audiorekordérem a, rozpomínaje se na gruzínské slovo simghera, je žádám o písničku. Brzy je mi ale jasné, že nejsou hudebníci a své akordeony mají jen pro parádu.
Přečtěte si víc na https://riowang.blogspot.cz/2015/01/georgia-minute-by-minute.html.
Překlad: Petr Ferenc
