Stojím ve obdélníkové skříňce a stoupám za zvuku jemného rachocení, hlubokého dřevěného natřásání, pravidelného jako tlukot srdce, spojeného s občasným myším kvíknutím koleček a řetězů. Z pěti stran jsem obklopen dřevem v barvě violoncella, jsem zavěšen v malé komůrce, volně umístěné ve svislém tunelu, takže každé přenesení váhy, když třeba přešlápnu z nohy na nohu, způsobí, že stěny krabice zlehka a s hlubokým hrdelním rachtáním narazí do zdí šachty.
V pravidelných, pomalých intervalech nahlédne otevřená strana krabice do jasně osvětlených chodeb, někdy bezútěšných, jindy šumících kroky, ale stoupání kabiny pokračuje. Jak ke mně sestupuje okraj podlahy, světlo bledne, načež následuje další jasná chodba; následuje jich celá řada. Příležitostně vidím čekající osobu nebo dvě. Střídání světla a tmy, příliv a odliv světla, pochmurná pulsace, vytváří z falešných dní a nocí mechanickou napodobeninu východu a západu slunce.
Oznámení umístěné na stěně a černá čára mě varují. Vystupte! Vystupte! Neposlechnu ale, zavázal jsem se jet až nahoru a přes okraj. Cítím při přejetí čáry trochu šimrání v žaludku. Vím, že to musí být bezpečné, ale stejně mě lapí nevyhnutelnost toho okruhového pohybu, nevypuštěné napětí, osudovost, jako bych překročil linii, z níž není návratu. Stoupám dál do neznáma, zatímco zeď sjíždí dolů a uzavře otevřenou stranu mého boxu. Teď již je příliš pozdě na změnu rozhodnutí. Cestuji temnou vertikální chodbou.
Stoupavý pohyb se poněkud změní a kabinka se začne s jemným trhnutím pohybovat doprava, stoupání se zpomalí, ačkoliv rychlost pohybu bez ohledu na směr zůstává stejná. Na vrcholu trajektorie skrze malý otvor, který se objeví jen na moment u horního okraje, na chvíli zahlédnu zaprášenou půdu prozářenou paprsky odpoledního slunce úhledně vymodelované poletujícím prachem, falešné nebe, na věky zapovězené. Náš obloukový pohyb se zlomí ve chvíli, když se krabice začne vracet dolů. Další jemné trhnutí a pomalu kloužeme další šachtou, začíná další dějství.
Vše pokračuje jak předtím, tentokrát ale sestupuji. Otáčení stroje zvedá a spouští po pevné trase smyčku z dřevěných krabic v dokonalé rovnováze, vždy stejné množství mířící nahoru jako dolů, jako mytické perpetuum mobile. Až se dostaneme dolů, co tam leží? Temná jeskyně, černé základy. Na chvíli se proměním v bledý přízrak s obrysy vykreslenými jen zbylým pramínkem světla.
Výtah paternoster, jehož fungujících exemplářů najdeme v Praze několik, má podobu řady vertikálních kabinek pohybujících se ve dvojici rovnoběžných šachet. Jeho koloběh je závislý na konfiguraci převodů a válců, kladek a řetězů a dvou velkých posouvacích kol nahoře a dole. Poháněn elektřinou se pohybuje mezi nejvyšším a nejnižším bodem, zenitem a nadirem, převáží lidi nahoru a dolů za jejich pochůzkami.
Název paternoster evokuje modlitbu, protože řada ve smyčce kolujících kabinek připomíná korálky na růženci. Možná je modlitba namístě, jelikož novinový článek odkazovaný na Wikipedii mě upozorňuje: „Od roku 1970 byl paternosterem zabito nejméně pět lidí…,“ často starších, jejichž pohyblivost a koordinace byly omezené, špatně stoupli a byli rozdrceni strojem.
Ale kola se otáčejí letargicky a předvídatelně, vždy na jedné straně nahoru a na druhé dolů. Člověk stojí připraven, přikován, čeká, až se podlaha kabiny přiblíží shora, nebo zdola. Pak se zlomek vteřiny trvajícím napětím, zábleskem smrti, nastoupí. Podlaha ale před vámi stoupá, aby váš krok přivítala, tlačí na chodidlo vaší vstupující nohy zespodu a unáší vás vzhůru jako anděla.